Jak vybrat správnou hmoždinku? (1. část)

Připevnit poličku nebo skříňku na stěnu dnes už není problém. Nakoupíme hmoždinky, vruty, případně využijeme ty, které nám s nábytkem jeho výrobce dodal, a je to! Jenže ouha, stěna, kterou chceme zatěžkat, není z cihly, ale z betonu nebo sádrokartonu. Hodí se tedy hmoždinka, kterou mám právě v ruce, pro tento materiál? A udrží připevňovací vruty tu tíhu, kterou chci na stěnu umístit?

Kdo se ptá, ten by se také měl něco dozvědět. V hobby marketech vám obsluha určitě poradí. Dobré je ale být připraven ještě před rozvažováním, kam který kus nábytku chci dát a co jeho připevnění s sebou přináší. Máme pro vás tedy dvoudílný článek se základními informacemi o hmoždinkách.

Kam s ní?

Každá situace věšení je trochu jiná, výrobci upevňovacího materiálu ale dokážou nabídnout pro každý případ alespoň jedno řešení. Nejdůležitější věcí při věšení je, abychom dobře znali materiál, který budeme věšením čehokoliv zatěžkávat. Domy a byty dnes firmy i jednotlivci staví z různých stavebnin. Ve starších bytech se setkáme s cihlami, někdy plnými, ale ponejvíce dutými. Moderní zástavba sebou přinesla fenomén betonu. Ten hledejte hlavně v nosných stěnách, plášti budovy, stropech a podlahách. Některé z nenosných stěn pak mohou být z cihel (většinou dutých), pórobetonu nebo sádrokartonu. Rodinný dům si jednotlivci často staví z cihel, pórobetonu či vápenopískových cihel. A pochopitelně nesmíme zapomenout ani na domy vystavěné ze dřeva. U nich v zásadě platí, že můžeme kulatinu, dřevěné hranoly apod. brát jako plný materiál, dřevotřískové desky v krajním případě jako sádrokarton.

Z čeho ty stěny vlastně jsou?

Poznat, který materiál vám při vrtání vypadne v podobě prášku na zem, nemusí být až tak těžké. Právě podle něj můžeme rozpoznat, co se za omítkou skrývá. Tedy pokud to již dopředu nevíme např. z projektové dokumentace. Červená cihlová odkazuje na cihlu, čistě bílý prach ulpívající na vrtáku značí sádrokarton (někdy jej určíte i poklepáním s odezvou dutého zvuku). Bílou barvou se vyznačuje i pórobeton a vápenopísková cihla. Oproti sádrokartonu je prach z pórobetonu hrubší a mazlavější a prášek z vápenopískové cihly působí jako jemný písek.

Hmoždinky jsou rozlišené barvou

Podle materiálu určíme, který druh hmoždinek použijeme. Výrobci se snaží jednoduchým barevným rozlišením obalů (výrazným barevným pruhem) zákazníka navést, do kterého materiálu jsou ty nebo ony hmoždinky určeny:

Zelenou barvou značí univerzální hmoždinky

Žlutou barvou značí hmoždinky pro plné stavební materiály a zdivo

Oranžovou barvou značí hmoždinky pro duté (děrované) materiály.Někteří výrobci ale plné a pevné děrované materiály značí společně pouze žlutou barvou.

Univerzální hmoždinky

Pokud zvolíte univerzální hmoždinky pro běžnou tíži značené zelenou barvou, měli byste být při svém pokusu o zavěšení běžných věcí na stěnu úspěšní. Důležité hlavně je, aby se vám hmoždinka v materiálu neprotáčela a při šroubování vrutu dokonce nepovytáhla zpět na povrch. K zabránění protáčení a vysunutí slouží na jejím povrchu různé vroubkování, zuby, styl stočení hmoždinky uvnitř dutiny nebo případně malá křidélka na bocích.

Historie hmoždinek: Dnešní hmoždinku byste ještě na začátku minulého století hledali marně. Tehdy se pro ukotvení do zdi využíval dřevěný špalík a v něm zašroubovaný vrut. Ve zdi jste udělali větší díru, do ní tento špalík natlačili a zasádrovali. Už ale kolem roku 1910 přišel Angličan John Joseph Rowlings se svou hmoždinkou. Byla to věcička z vlákna namočeného ve zvířecí krvi a vypálená. Svou slávu si užila po 1. světové válce, kdy se nejen hodně stavělo, ale hlavně se ve větší míře zaváděla do staveb elektřina a kabely bylo třeba nějak přichytit. Na konci 50. let se pak zrodila matka dnešních umělohmotných hmoždinek. Otcem byl Artur Fischer a vězte, že pod tímto jménem naleznete dnes už více než 2000 dalších přihlášených patentů.

(fis)

Mohlo by vás zajímat: