Co nám to doma jen voní? Neurologové zjistili, proč neumíme pojmenovat pachy

Pro vůně – které jsou velmi úzce spjaté s chutí – se totiž jen těžko hledají výstižná slova. Podle aktuální vědecké studie je na vině váznoucí komunikace mezi čichovým a řečovým centrem mozku.

Ukazuje se, že lidé bez zvláštního tréninku rozpoznávají pouze v polovině případů běžné vůně, jako je třeba vůně kávy nebo arašídové pomazánky. „Těm, kteří potřebovali věc navíc spatřit, aby ji pojmenovali, doporučili psychologové vyhledat neurologa,“ popisuje Jay Gottfried, neurolog a výzkumník ze Severozápadní univerzity v americkém Evanstonu. Neschopnost pojmenovat pachy má podle něj pravděpodobně neurologickou příčinu. Samo čichové ústrojí totiž rozlišuje pachy s vysokou přesností: Člověk zachycuje pachové molekuly přibližně 400 různými typy receptorů. To je sice mezi savci chudá výbava, nicméně teoreticky to stačí k rozlišení trilionu různých pachů. K tomuto číslu loni dospěl tým vědců vedený neurobioložkou Leslie Vosshallovou z Rockefellerovy univerzity v New Yorku.

Lingvisté zkoumající původní obyvatele v jihovýchodní Asii současně zpochybnili obecně převládající názor, že neschopnost popsat vůně se týká každého. Záleží totiž na jazyku, jakým mluvíte.

Jak napsal web www.wired.com, lidé popisují vůně nejčastěji tak, že jmenují jejich zdroj. Jak Anglosasové, tak i Češi zmiňují, že cítí kouř, vůni po pomerančích, nebo jim něco páchne jako příslovečný tchoř (resp. psí kšíry). Zdánlivě to stačí. Nicméně pachy lidé popisují od základu jinak než senzorické – vizuální vjemy. Označení jako „bílý“ nebo „kulatý“ odkazují na podobu věcí, aniž by je jmenovaly. Řeč by tedy mohla být o Měsíci stejně jako o fotbalovém míči. Podobně lidé rozpoznávají „vysoký“, „hvízdavý“ zvuk bez toho, aby nutně odkazovali na jeho původce, ptáka nebo konvici.

Nejlepší slovní zásobu k popsání čichových vjemů osvědčují ti, kdo se nosem živí, tedy sommeliéři, tvůrci parfémů apod. Také oni však své postřehy popisují s pomocí příměrů. O frankovce prohlásí, že chutnala po vanilce, sušených švestkách, zralých hruškách, lesních plodech, povidlech a ořeších, v horším případě octově, prkenně a po korku. Jejich řeč zdaleka není srozumitelná každému. Zvlášť, když víno častují abstraktním „živé“, „s jiskrou“, „mdlé“ či rovnou „dekadentní“. Kdo si myslí, že ví, co to o vínu vypovídá, nechť své dojmy prověří testem se zavázanýma očima.

Výše citovaný Gottfried na Severozápadní univerzitě po sommeliérech otestoval ještě lidi představující druhý extrém – pacienty trpící primární progresivní afázií. Tato vzácná forma demence takřka znemožňuje pojmenovat vůni. Na rozdíl od Alzheimerovy choroby totiž postihuje více řečové schopnosti než paměť. Pokus potvrdil, že tito lidé nedokážou po čichu označit ani nejběžnější zdroj vůně jako je růže, cibule nebo benzin. Zvládli to sotva ve čtvrtině případů, zatímco kontrolní skupina obstála v 58 procentech případů. Jenže při následném pokusu, když pacienti po každém přivonění vybírali ze seznamu čtyř názvů, vedli si takřka jako kontrolní skupina. Gottfried z toho vyvodil, že a) čich mají v pořádku b) i navzdory afázii mají potřebnou slovní zásobu. Neschopnost pojmenovat vůni tedy logicky spočívá ve vadných spojeních mezi čichovým a řečovým centrem mozku.

(dah)

Mohlo by vás zajímat: