Kompostujte doma: Takhle se vyrábí vermikompostér, který schováte pod dřez

Až 40 % komunálního odpadu tvoří bioodpad, zjednodušeně potravinové zbytky. Na rozdíl od plastového odpadu nepředstavují takový ekologický průšvih. Ve směsném odpadu ale putují do spaloven nebo na skládku, kde spoluvytvářejí nerozložitelnou duhu.

Odpad přírodního charakteru je tedy nejlepší vrátit svému majiteli – přírodě. Jak to ale udělat, když bydlíte ve městě a ještě ke všemu v paneláku? Ubytujte ve svém hnízdě nového spolubydlícího! Jmenuje se „vermikompostér“.

Slova o spolubydlícím byla nadsazená, nového živého společníka v bytě ale mít budete. Vermikompostér je totiž kompostér, ve kterém se o kuchyňský odpad perou žížaly. Kalifornské žížaly. Proč takové exoty? Tuzemské žížaly hrají oproti kalifornským druhou ligu – jsou pomalejší. Zato kalifornské, ty se vyznačují mimořádným apetitem. Postarají se tak o větší objem potravinových zbytků.

Takový vermikompostér dneska nemusíte rozeznat od designového bytového doplňku. Některé jsou hotovými vizuálními skvosty. Za ně si ale připlatíte.

Druhou možností je podomácku vyrobený kompostér z plastových kbelíků, například od kysaného zelí nebo barev. Pochybujete, zdali bude živý organismus v bytě pro vás? Domácí vermikompostér „za hubičku“ je skvělou testovací plochou. A vyrobí ho nenáročně každý kutil.

Jak si vyrobit vermikompostér skoro zadarmo

Budete potřebovat:

3 stejné plastové kbelíky + vrtačku + pár malých šroubků s maticemi nebo nýty + ostrý nůž na řezání tvrdých plastů + tmel + kus netkané textilie + jedno až dvě plata od vajec nebo trochu natrhaného papíru + násadu žížal + trochu biologického odpadu

Postup:

Do jednoho z vík vyvrtáme několik děr, druhé po vnitřním obvodu vyřízneme pár centimetrů od okraje. Obvodový zbytek víka přiložíme ke dnu jednoho z kbelíků (otočíme si jej vzhůru nohama) a po obvodu zbytku víka vyvrtáme několik děr tak, aby vrtačka prorazila zároveň dno kbelíku. Lem víka potřeme tmelem a přilepíme ho ke dnu kbelíku, aby se vyvrtané díry překrývaly. Zároveň obě části upevníme nýty nebo šroubky. Do dna tohoto kbelíku ještě vyvrtáme několik děr.

Tento postup opakujeme ještě jednou s dalším víkem a kbelíkem a oba sety složíme na sebe. Zbývající kbelík (s neprovrtaným dnem) přijde na dno vermikompostéru. Víko s dírami, které jsme si připravili jako první, pasuje na první kbelík. Svrchní patro zatím poslouží jako rezervní, až se bioodpadem a kompostem naplní středový kbelík.

Kompostér máme nachystaný a jde se na přípravu „pelíšku“ pro žížaly. Středový kbelík vystelte asi 3cm vrstvou natrhaného papíru (plata od vajíček), přidejte násadu žížal a trochu domácí bioodpadu. Doporučuje se začít měkkým, rychle rozložitelným bioodpadem, jako jsou například listy salátu, čajové lístky nebo nadrobno pokrájené jablko.

Nejčastější otázky

Můžu mít takový kompostér v bytě?

Samozřejmě, pro tyto účely jsou vermikompostéry perfektní. Uložte je na suché, teplé a dobře odvětrávané místo, například pod kuchyňskou linku. V létě mohou žížaly „vegetit“ na balkoně, ale pozor na nízké teploty. Nejenže dlabou pomaleji, ale v chladnějších nocích (pod 4 °C) by vám mohly pochcípat.

Kompostér v bytě pozná každá návštěva po čichu. Nebo ne?

Velký mýtus. Pokud kompost dobře udržujete, není tedy příliš mokrý a netvoří se v něm plísně, nebudete o něm vy ani vaše návštěva vědět.

Funguje vermikompostér hned?

Buďte trpěliví. Vermikompostér se pořádně „rozjede“ nejdříve za tři měsíce a žížaly se pořádně vypasou a namnoží třeba i půl roku od založení kompostéru. Zvyšovat množství bioodpadu můžete ale postupně. Uvidíte-li v kompostéru plísně nebo jiné organismy, jeho dávky snižte.

Čím vším můžu žížaly sytit?

Neplatí pravidlo, že vše pro člověka jedlé bude lahodit i kalifornským žížalám. Pozor hlavně na živočišné zbytky – vaše několikaměsíční úsilí by hodně rychle přišlo nazmar. Výjimkou jsou skořápky od vajíček v malé míře. Před vhozením do kompostéru je ale pořádně nadrťte. Do vermikompostéru nepatří také vařené zbytky jídla, tuky, nápoje. Žížaly si naopak smlsnou na odkrojcích ovoce a zeleniny, papírových ubrouscích, chlebových kůrkách, těstu a zetlelém listí a trávě.

Jak poznám, že se vermikompostéru nedaří?

Ukazatele vás praští přes smysly – kompost zapáchá plísní a bují v něm další organismy. Ani tehdy ale nemusíte žížaly posílat do světa (ba nesmíte – podle zákona je nesmíte vědomě šířit do přírody). Plísně a namnožení broučci zcela jistě poukazují na vysokou vlhkost v kompostéru. V tomto případě přidejte natrhané plato od vajec nebo papír a vlhkost dále sledujte. V opačném případě, pokud se vám zdá kompost příliš suchý a zbytky se rozkládají pomalu, přidejte namočenou lepenku nebo kompost zlehka zalijte.

Co když mám kompostér plný?

Tehdy nastupuje do služby svrchní kbelík. Žížaly stěhovat nemusíte – pokud je spodní kbelík opravdu napěchovaný a obsah se dotýká děravého dna svrchního, žížaly si pro bioodpad dolezou. Postupně se zabydlí ve svrchním kbelíku, jakmile ve středovém nebude co zpracovávat.

Jak zužitkuju píli žížalek?

Fantasticky. Nejenže se kalifornské žížaly starají o váš bioodpad a snižují vaši ekologickou stopu, organické zbytky umí i přechroustat v nadýchaný a jemný vermikompost (hlínu), v níž se vašim květinám bude moc líbit. Do spodní nádoby se rovněž odděluje tzv. žížalí čaj, tedy báječné tekuté hnojivo přírodního rázu. Před použitím ho nařeďte v poměru 1 : 1.

Na kolik mě vermikompostér vyjde?

To nejlepší jsme si schovávali nakonec. Kompostér vyrobený z plastových kbelíků vás vyjde na pár stovek (pražská cena jedné násady kalifornských žížal se pohybuje okolo 300 korun). Anebo také na lahev vína či bonboniéru. Poptejte se na kalifornské žížaly u známých nebo na internetu. A na prázdné kbelíky ve (školních) jídelnách, v restauracích nebo u malířů. Přece jen jde o odpadový materiál, který by v lepším případě skončil ve žlutém kontejneru. Zaměstnanci jmenovaných podniků vám tyto odpadky věnují za úsměv.