Co naši předkové dělali na Dušičky? Známé i skoro zapomenuté tradice
Připomeňme si, jaké tradice a pověry naši předkové dodržovali na Dušičky. Jaká jsou nejznámější rčení o smrti a nejčastější rituály od smrti do pohřbu?
V církevním kalendáři je 1. listopad svátek Všech svatých a 2. listopad Památka zesnulých (Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých – latinsky In commemoratione omnium fidelium defunctorum). Podobně ale jako například u Hromnic zvítězil nad církevním označením prvních listopadových dnů název Dušičky. Oba tyto dny vzpomínáme na své zemřelé.
Dušičky jsou časem rozjímání a nostalgie. Chodíme na hřbitov, abychom na hrobě svých blízkých, kteří už nejsou mezi námi, zapálili svíčku a položili květiny.
Kdy vznikly Dušičky
„V Římě se na počátku 7. století konala v květnu slavnost křesťanských mučedníků, ale v 9. století ji papež Řehoř IV. přesunul na 1. listopad. Nejspíš proto, že v květnu byl nedostatek potravin, a tak oslavy nebyly příliš bohaté. Podle jiných teorií došlo k přesunutí proto, aby se vytěsnily pohanské oslavy nového keltského roku Samhain. Ten byl zároveň i obřadním dnem, kdy pohané uctívali své mrtvé. Věřili, že tento den se setkávají mrtví s živými,“ píše PhDr. Alena Vondrušková ve své knize Český lidový a církevní rok.
Nenechte si ujít: Na Dušičky se házelo jídlo do ohně. Na stole nechyběly kosti svatých, máslo a mléko
2. listopadu se lidé modlili za mrtvé, jejichž duše ještě pobývají v očistci a potřebují podporu k očištění od hříchů, aby mohly vstoupit na nebesa. „Původně se jednalo o rodinné obřady. První veřejný uspořádali benediktini ve francouzském Cluny koncem 10. století a postupně se svátek rozšířil po křesťanské Evropě. V kostelech se slouží mše, čtená nebo zpívaná, při níž pozůstalí prosí za spásu duší svých zemřelých,“ uvádí A. Vondrušková.
Co naši předkové dělali na Dušičky
Pozůstalí o Dušičkách navštěvovali hroby svých zemřelých, zdobili je květinami, rozsvěcovali svíčky a přinášeli speciální pečivo, symbolický pozůstatek dávných hostin za mrtvé.
„K tomuto účelu se pekl buď chléb, nebo rohlíky či věnečky ze sladkého kynutého těsta, někde se sušeným ovocem, někde plněné mákem nebo povidly – souhrnně se jim říkalo dušičky. Tradiční české dušičkové pečivo totiž vypadalo ledajak. Specialitou byly tzv. kosti svatých ze dvou zkřížených pletenců těsta ve tvaru hnátů,“ vysvětluje PhDr. Vondrušková.
Lidé si dušičkové pečivo pekli buď doma, nebo je kupovali od pekařů, kteří je na Dušičky často prodávali přímo na hřbitově.
Mohlo by vás zajímat: Proč jsou chryzantémy symbolem podzimu a Dušiček?
Dušičkové pověry a zvyky
Lidé vždycky přemýšleli o tom, co se stane po smrti. U nás Dušičky vycházejí z křesťanského učení o cestě duší ke spasení a splývají s pohanskými představami a obřady a lidovou vírou i pověrami. „Naši předkové věřili, že duše zemřelých vystupují v předvečer Dušiček na jednu noc z očistce, kde se kají za své pozemské hříchy, aby se alespoň na chvíli zbavily muk,“ vysvětluje Vondrušková. Když se ráno ozvaly kostelní zvony, musely se dušičky vrátit zpět do očistce.
Lidé plnili lampy máslem, aby si duše mohly ošetřit popáleniny způsobené plameny v očistci.
K ochlazení sloužilo i studené mléko, které hospodyně nechávaly přes noc na stole. Jinde se večer členové rodiny napili studeného mléka nebo se jím postříkali, aby se tak duše ochladily, zahojily a občerstvily.
Rozšířené bylo vhazování jídla do ohně duším na přilepšenou nebo pro jejich vykoupení. Jinde bývalo zvykem prostírat i pro zesnulé příbuzné.
V tento den se nemělo uklízet a hlavně se nesmělo zametat, aby se duše zemřelých nevyplašily.
Méně známý zvyk je postavit do okna hořící svíčku s nějakou drobností, která patřila zemřelé osobě. Svíčky jsou nejen symbolem vzpomínání, ale také představují možnost, jak duše očistit a usnadnit jim cestu do nebe.
Říkávalo se, že na Dušičky duše zemřelých oplakávají své hříchy, proto pršívá a padá mlha.
Vyplatí se vědět: Za Dušičky si letos připlatíme. Nejvíce podražily umělé květiny, vzrostla však i cena svíček
Smrt jako přirozená součást života
Naši předkové přijímali smrt jako nezbytnou součást života. Věděli, že co se narodilo, musí také zemřít, že radost se střídá s žalem. Ze starých rčení je zřejmá vyrovnanost s koncem života, není v nich strach ze smrti.
Smrt si lidé představovali jako kostru s kosou v ruce nebo ženskou postavu zahalenou v hustém bílém závoji. Objevovala se obvykle pod oknem domu, v němž měl někdo zemřít. Někdy dokonce přicházela do místnosti, kde nemocný ležel. Nikomu neublíží, není zlá, sebere jen toho, komu hodinka vypršela nebo hvězda na nebi vyhasla.
Připomeňme si některá z lidových pořekadel a moudrostí:
Proti smrti není léku, byť člověk snědl apatéku.
Smrt nás všechny v jeden snopek váže.
Každý smrti daň zaplatí.
Smrt si již příčinu najde.
Po smrti král i sedlák panuje.
Truhla nemá kapsy a nic si do hrobu nevezmeš.
O mrtvém buď dobré, anebo nic.
Narození nás učinilo smrtelnými, smrt nás učiní nesmrtelnými.
Dnes jsme zde, a zítra kde!
Mladý může, starý musí.
Co se dělo, když někdo zemřel?
Lidé dříve obvykle umírali doma mezi svými blízkými a měli čas se rozloučit. Víra, že smrtí život nekončí a duše mrtvých, které opouštějí pozemský svět, je třeba na jejich cestě řádně vyprovodit, je součástí českých, moravských a slezských lidových tradic. Jaké jsou nejčastější pověry od smrti do pohřbu?
Když člověk vydechl naposledy, v některých regionech se otevírala okna, jinde naopak zavírala. To podle toho, zda lidé věřili, že má duše setrvat až do pohřbu s tělem, nebo se jí naopak má uvolnit cesta ven.
Mrtvému někdo z příbuzných zatlačil oči, aby si nebožtík nevyhlédl někoho dalšího v rodině a nevzal si ho s sebou. Ze stejného důvodu se podvazovala brada, aby zemřelý někoho nespolkl.
O úmrtí se sousedé dozvídali zvoněním umíráčku na zvoničce nebo na věži kostela. Když se nebožtíkovi zvonilo, neměl nikdo jíst, jinak by ho celý rok bolely zuby.
Pokud umřel hospodář, jeho smrt se oznamovala psovi, koním i ovocným stromům. Úmrtí hospodyně se zase hlásilo dobytku a hlavně drůbeži.
Nebožtík spočíval v domě na lavici nebo na prkně, nejlépe dubovém, hlavou k východu. U hlavy mu hořela hromniční svíce, aby zlý duch neměl k mrtvému přístup.
Večer se u mrtvého odříkávaly modlitby. Kdo pro mrtvého příliš plakal a naříkal, přivolával tím duši nebožtíkovu soužení a trápení. Kolik kdo slzí pro mrtvého prolije, tolik kapek oleje mu v očistci do ohně přidává. Padne-li některá slza na mrtvého, pálí jej jako kapka vřelého oleje.
V noci až do pohřbu se neměl nikdo dívat ven z okna. Mrtvý prý obchází stavení a kdo by ho v tu dobu uviděl, do roka by zemřel. Proto se v tyto dny zakrývala okna co nejpečlivěji, aby snad někdo náhodou se z okna nepodíval a mrtvého neuzřel.
V rakvi se dával zesnulému do rukou křížek s růžencem a kolem dokola se položily svaté obrázky. Do rakve lidé dávali předměty, které měl nebožtík rád. Častým zvykem bylo dát nebožtíkovi minci. Ať už jako vykoupení za statky, které na zemi nechává, nebo jako platidlo pro mytického převozníka Charóna.
Z chalupy se nebožtík vynášel nohama napřed.
Zdroje: cs.wikipedia.org; iprislovi.cz; fresh.iprima.cz,ceskezvyky.cz; Český lidový a církevní rok (PhDr. Alena Vondrušková)
Autor článku
Lenka Valjentová
Lenka Valjentová je redaktorkou webu Prima Living. Píše hlavně o zahradě, pěstování, o historii a tradicích.
