25. července 2017 17:00
Markéta ZídkováProměna: Takhle si v pořadu Jak se staví sen poradili s bytem plným preparovaných hlav
Hned první díl XIV. série pořadu Jak se staví sen postaví designéry Kamilu a Františka před nelehký úkol: Jak vykouzlit moderní obytný prostor a přitom tatínkovi nevyhodit jeho nimrodskou sbírku? Sledujte ve středu 26. července v 17.40 na Primě.
Normální pražská rodina bydlí v třípokojovém panelákovém bytě. Starší rodiče, kteří žijí společně se dvěma dospělými dětmi – dcerou a synem v jednom prostoru. Byt je starý téměř 30 let a interiér se za tu dobu téměř nezměnil. Otec je vášnivý myslivec, a tak z panelákového bytu udělal spíše hájenku. Jak z toho ven?
Příběh rodiny je o soužití dvou generací v panelákovém bytě, ve kterém se před třiceti lety zastavil čas. Prostě taková normální rodinka – tatínek má svoji myslivost, maminka se těší na kafíčko a cigárko v koutku v kuchyni a za ta léta se smířila s věčným pesimismem a brbláním svého muže. Dcera Lucka si „oázu nové doby“ ve svém pokojíčku, kde s ní bývá příležitostně její přítel, a tak trochu bezprizorně po bytě bloumá starší syn – bez práce a bez lásky.
Byt je obložený dřevem, na stěnách visí trofeje a vydělané kůže. Otec některé kusy nábytku vyráběl dokonce sám. Nejvíce pyšný je na křeslo z paroží, které má podle něj hodnotu 20 000 Kč, a stůl z paroží podobné hodnoty. Dcera s maminkou jsou hlavami rodiny a jsou hlavními iniciátorkami přestavby. Byt jim připadá ponurý, tmavý a hlavně nemoderní. Lucka říká, že nemají nikde pořádné místo, kde by se všichni vešli a mohli posedět. Všude je spousta tatínkových loveckých trofejí. Visí na stěnách, a to, co se nevešlo na zdi, se válí ve skříních. Tatínek je ale na trofeje pyšný a jen tak se jich nevzdá.
Rodina by ráda zrekonstruovala především obývák, který by propojila s kuchyní. Na ničem ze stávajícího inventáře netrvají, jen tatínek se nehodlá rozloučit se svojí sbírkou (divočák, kůže, stůl a křeslo). Všichni potřebují nový impulz a trochu pozitivní životní energie. Když se zbaví spousty harampádí, zatuchlých trofejí, pustí do zakouřeného bytu čerstvý vzduch a hlavně naše designéry, možná dosáhnou toho, že se jim bude nejenom lépe bydlet, ale i lépe žít.
A jak se na proměnu dívají designéři Kamila Douděrová a František Kobližka?
František: „Zásadní problém byl vesměs sociologický a sociální. Technický dle mého názoru žádný, jen nějaká lokální omezení. Největší výzvou při proměně bylo zbourání příčky mezi kuchyní a obývákem, to zcela zásadně ovlivnilo výsledek proměny. Problémem bylo trefit polohu nových dveří do kuchyně, kde jsme museli pracovat na centimetry! Dále to byla především práce s „artefakty“ a jejich zakomponování do nového návrhu. Díky nim měla proměna jasné základní kameny, což nám velmi pomohlo. Nejtěžší je pracovat s tím, co nejde uchopit. Trofeje a výrobky z nich nám předurčily hlavní propojovací článek proměny, i když byly původně vlastně v nemilosti, my jsme za ně velmi vděční. Kuchyň jsme pojali prakticky a funkčně. Modernost je dána jejím vybavením, tvarem a barvami. Mám dobrý pocit z proměny jako celku, ze synergie původního a nového.“
Kamila: „Hned nám bylo jasné, že to bude veliká proměna a že ručně vyrobený nábytek z parohů využijeme. Problémem a zároveň největší výzvou bylo všudypřítomné dřevo a právě motiv parohů. Styl proměny bych pojmenovala jako moderní s avantgardními prvky parohů. Parohy však daly základ ostatnímu vybavení, ve kterém se opakuje křivka. Například na tapetě či světlech. Těžký dřevěný stůl jsme nahradili skleněným, židle zvolili transparentní plastové. Cílem bylo prostor uvolnit, dostat do něj vzduch a světlo, a to se nám myslím povedlo. Do budoucna bych určitě doporučila vrhnout se na rekonstrukci dosluhujícího bytového umakartového jádra.“