reklama

Aby Žanetka byla v dětském domově? To vůbec nepřipadalo v úvahu, říká její statečná starší sestra

redakce Prima Zoom
6. března 2022
Když je vám deset a rodiče se o vás nedokážou postarat, není to nejlepší start do života. O to hůře, když situaci ještě zkomplikuje závažné onemocnění. Ale Žaneta má naštěstí starší sestru Elišku, která se o ni postarat dokázala. Už několik let spolu bydlí a teď se dočkaly i vysněné proměny bydlení.
reklama

Snažíme se, ono nám toho moc jiného nezbývá, než být statečné, zhodnotila životní situaci obou sester ta starší z nich, osmadvacetiletá Eliška. Už čtyři roky se stará o svou mladší sestry Žanetu, které je čtrnáct a chodí do osmé třídy.

Sama Eliška bydlela od svých deseti let jen se svým otcem, protože matka se o ni nestarala. Stejně tak zanedbávala péči o její mladší sestru Žanetu a už tehdy si ji Eliška brala často k sobě, až z toho nakonec byl trvalé společné bydlení. Eliška se stala pro mladší sestru mámou i tátou, a dokonce zažádala o svěření Žanety do vlastní péče.

Nelehký život se jim ještě více zkomplikoval, když Žanetě lékaři v létě 2020 diagnostikovali leukémii. „Nejdříve to byl obrovský šok, vůbec jsme se sestrou nevěděly, co s tím. Ale rozhodly jsme se, že se nenecháme zlomit, řekla Žanetka před časem pro nadaci Pink Bubble, která jim pomohla s rekonstrukcí jejího pokoje. Zbytek se podařilo zásadně vylepšit teď, díky tvůrcům pořadu Jak se staví sen.

Po třech čtyřech dnech mi volala, že chce za mnou

Starší Eliška bydlela s mámou a tátou do svých jedenácti let, ale pak se rodiče rozešli. Matka podle ní chvíli fungovala, ale dlouho to nevydrželo. „Pak se jí přestalo asi chtít, komentuje Eliška lakonicky, kdy se její máma sbalila a odjela.

Když bylo Elišce čtrnáct, narodila se její mámě z nového vztahu Žaneta. Pár let do zvládala, ale pak do hry vstoupily i drogy, k nimž jejich společnou mámu přivedli kamarádi, tehdy bylo Žanetce deset. Měla jít bydlet i ke svému otci, ale vlastně ho moc neznala. Předtím ho naposledy viděla, když jí bylo pět. Takže nevyšel ani zvykací pobyt, po pár dnech volala Elišce, že chce k ní. Domů.

„Můj táta bydlí až u rakouských hranic za Jindřichovým Hradcem a s mámou je to těžké, o té nevím přesně, kde bydlí, vylíčila mladší se sester, proč bydlí společně. Otce mají každá jiného, matku mají společnou.

Eliška neváhala. „To bych nikdy nedovolila, aby Žanetka skončila v nějakém dětském domově, to vůbec nepřipadá v úvahu,“ má jasno. Společně zvládly i náročnou diagnózu a následnou léčbu. „Byla hodně statečná, protože tak jak jí bylo špatně, tak mně nikdy tak špatně nebylo. A ona nikdy nebrečela, nestěžovala si, vzpomíná starší Eliška na dobu, kdy její mladší sestra podstupovala léčbu v pražském Motole.

Snadné období to nebylo i proto, že Eliška musela zůstat s Žanetkou doma, aby se o ni starala, a přišla o práci. Teď už zase pracuje jako telefonistka.

Sílejte článek
Zobrazit komentáře ke článku
reklama