I pravé hřiby mají své nejedlé, či dokonce jedovaté dvojníky

Hřibovité houby a zvlášť pravé hřiby jsou vysoce ceněné pro svůj krásný vzhled, jemnou chuť a výrazné houbové aroma, které naplno vynikne po usušení. Jsou tak populární, že je každý, i nepříliš zkušený houbař dobře zná a nemůže si je splést s jinými houbami. Ale i pravé hřiby mají své nebezpečné dvojníky. Pozor na záměnu hub.

Hřib dubový x hřib žlučník

Asi nejoblíbenější z praváků hřib dubový (Boletus reticulatus) neboli dubák či dubáček se ve slunných částech lesa objevuje už od konce května a roste až do konce září. Patří k letním houbám, které rostou zejména po teplém dešti. Můžeme ho najít ve světlých listnatých lesích, především pod duby a buky, zřídka pod habry nebo lipami, často při cestách, v parcích a zahradách.

„Tahle krásná houba má odporně hořkého dvojníka – je to hřib žlučník (Boletus felleus), ve starších atlasech ještě nazývaný podhřib žlučový, lidově hořčák. Mají jeden podobný znak – nápadnou síťku na třeni. Póry hořčáku jsou však v dospělosti narůžovělé, síťka na třeni sestává z výraznějších, nápadně protažených ok a na rozdíl od hřibu dubového roste spíše v jehličnatých lesích,“ vysvětluje Jaroslav Vanča.

Když si chceme být jistí, stačí ochutnat, protože jediné, co nás nikdy neoklame, je jeho chuť. Ta je až nesnesitelně hořká. Stačí si líznout rozříznutého kloboučku a okamžitě víme, na čem jsme. I malý kousek totiž zkazí celý pokrm a učiní ho naprosto nepoživatelným.

Hřib žlučník (Boletus felleus), ve starších atlasech ještě nazývaný podhřib žlučový, lidově hořčák. Zdroj: iStock

Hřib borový x čechratice černohuňatá

Hřib borový (Boletus pinophilus) je jedním z prvních hřibů praváků a zároveň i tím posledním – roste již v květnu, často jako první hřibovitá houba roku, pak v závislosti na počasí celé léto a podzim, za příznivých podmínek se dá najít i v listopadu.

„Najdeme jej především v lesích borových, ale i smíšených od nížin až do výšky 2 000 metrů nad mořem. Mykorhizu tvoří nejen s borovicemi, ale i s buky, smrky a duby. Většinou je bohužel hřib borový v našich lesích vzácný a mnohde vůbec neroste. Dříve byl u nás houbou obvyklou, ustoupil vlivem kyselých srážek v 80. letech minulého století a snad se do naší přírody postupně zase v hojném počtu vrátí,“ říká J. Vanča.

Hnědý klobouk čechratice černohuňaté (Paxillus atrotomentosus) může houbař začátečník zaměnit na klobouk hřiba borového. Zdroj: iStock

Za klobouk hřiba borového může nepříliš zkušený houbař zaměnit lákavě vypadající hnědý klobouček čechratice černohuňaté (Paxillus atrotomentosus)

„Podivuhodná houba roste především na pařezech borovic, jindy na odumřelých kořenech či v půdě ponořeném tlejícím dřevě, takže záměna s hříbkem je nasnadě. Kromě nažloutlých lupenů se od hřibu odlišuje i zvláštní černohnědou sametovou pokožkou na třeni. Její dužina je šťavnatě masitá, leč zároveň odpuzuje nakyslou vůní a trpce kyselou chutí, pro niž byla kdysi jedlou houbou vhodnou do octového nálevu,“ vysvětluje mykolog a dodává: „Dnes je již řazena mezi houby nejedlé, i když jsou v ní obsažené ekdysteroidy, které údajně prokazují antidepresivní účinky a rovněž prý zvyšují potenci a působí proti stárnutí.“

Hřib smrkový x závojenka olovová

Jeden z nejznámějších pravých hřibů, hřib smrkový (Boletus edulis), nejčasněji roste v mladých a světlých smrkových i smíšených lesích, najít se dá i pod borovicemi, buky a břízami. „Nejvíce roste hřib smrkový v září, jakkoli období jeho výskytu sahá od července až do října. Vyrůstá většinou ve skupinkách, pokud ho najdeme, měli bychom se opatrně, ale důkladně porozhlédnout po okolí, abychom další hříbky třeba nepřehlédli,“ upozorňuje Jaroslav Vanča.

Nezkušení houbaři mohou hřib smrkový zaměnit za jedovatou závojenku olovovou (Entoloma sinuatum) Zdroj: iStock

Splést si dospělého hřiba smrkového s jinými houbami se snad ani nedá. Ovšem pozor si musíme dát při sběru úplně malých hříbků, za které mohou za určitých okolností houbaři zaměnit mladá stadia smrtelně jedovaté závojenky olovové (Entoloma sinuatum). Ta roste od konce jara až do podzimu, má pevnou bílou dužinu, která voní i chutná příjemně a svádí ke sbírání.

„Závojenka olovová je prudce jedovatá a otrava nastupuje velmi rychle. Příznaky se objevují už 30 minut po jídle, nejpozději do dvou hodin, a zahrnují zažívací potíže, silné zvracení, křeče v břiše, průjem a vedle zažívacích projevů se objevují také zmatenost, bolesti hlavy a depresivní stavy. Otrava trvá až 48 hodin,“ varuje mykolog.

Zdroje: mykolog Jaroslav Vanča, myko.cz, nahoubach.cz, cs.wikipedia.org