Bílé hřiby neboli praváci. Nejznámější je hřib smrkový, nejoblíbenější dubový a nejvzácnější borový

Pravák nejznámější: hřib smrkový

Hřib smrkový (Boletus edulis) nejčasněji roste v mladých a světlých smrkových i smíšených lesích, výjimkou nejsou ani jeho nálezy pod borovicemi, buky a břízami. „:Nejvíce roste hřib smrkový v září, jakkoli období jeho výskytu sahá od července až do října, v teplých letech se může objevit ojediněle v listopadu. Vyrůstá většinou ve skupinkách, pokud ho najdeme, měli bychom se opravdu důkladně porozhlédnout po okolí, abychom další hříbky třeba nepřehlédli," uvádí mykolog Jaroslav Vanča.

Jak hřib smrkový vypadá

• Hřib smrkový má v průměru 6–20 cm velký klobouk, který je v mládí světle šedý nebo světle hnědý, později tmavne do široké škály kaštanově hnědých odstínů. Často je jemně zvrásněný, za vlhka mírně slizký a lesklý. Na jeho okraji je v mládí patrná bílá linka, která se u ostatních bílých hřibů nevyskytuje.
• Válcovitý třeň je nejprve bělavý a postupně získává zejména v horní části pod kloboukem nahnědlé zbarvení způsobené jemnou síťkou.
• Rourky jsou  v mládí bílé, později žlutavé. Dužina na řezu bílá, neměnná. Když rourky pod kloboukem zestárnou a zbarví se do žlutozelena až zelena a na omak se plodnice stane měkkou, je lépe je nechat v lese. Dostanou mírně bahnitou chuť a mohou být napadeny některou z plísní.

Záměna: hřib smrkový x závojenka olovová

Splést si jeho dospělého hřiba smrkového s jinými houbami snad ani nemůžeme, pozor si však musíme dát při sběru úplně malých hříbků, za které mohou za určitých okolností nezkušení houbaři zaměnit mladá stadia smrtelně jedovaté závojenky olovové (Entoloma sinuatum). Ta roste od konce jara až do podzimu, má pevnou bílou dužinu, která voní i chutná příjemně a svádí ke sbírání.

„Závojenka olovová je prudce jedovatá a otrava nastupuje velmi rychle. Příznaky se objevují už 30minut po jídle, nejpozději do dvou hodin a zahrnují zažívací potíže, silné zvracení, křeče v břiše, průjem a vedle zažívacích projevů se objevují také zmatenost, bolesti hlavy a depresivní stavy. Otrava trvá až 48 hodin," varuje mykolog.

Pravák nejpopulárnější: hřib dubový

Hřib dubový (Boletus reticulatus), neboli dubák či dubáček můžeme najít ve světlých listnatých lesích, především pod duby a buky, zřídka pod habry nebo lipami, často při cestách. Narazit na něj lze také v parcích, zahradách či na hrázích rybníků. Hřib dubový se ve slunných částech lesa objevuje od konce května a roste až do konce září. Patří tedy k letním houbám, jejichž plodnice vyrůstají zejména po dešti.

Jak hřib dubový poznáme

• Hřib dubový má až 20 centimetrů široký klobouk v různých bledě nahnědlých až hnědých odstínech od světle šedé přes šedohnědou, hnědookrovou, světle hnědou až po sytě hnědou. V mládí je klobouk polokulovitý, později ploše sklenutý, ve stáří pak až poduškovitý.
• Rourky jsou v mládí bílé, později žlutavé; snadno se oddělují od dužiny klobouku, ale i od sebe navzájem.
• Třeň mívá soudečkový, válcovitý či kyjovitý, krytý hnědavou síťkou, sestupující až do jeho dolní části.
• Bílá dužina je v mládí tuhá, ve stáří měkčí, vždy však s příjemnou hřibovitě sladkou chutí.
• Bohužel bývají plodnice hřiba dubového na počátku sezony napadány larvami bedlobytek, tedy lidově řečeno bývají červivé. Červivost většinou dosahuje 100 % a je skoro zbytečné v tomto období hřiby dubové sbírat.

Záměna: hřib dubový x hřib žlučník

„Tahle krásná houba má odporně hořkého dvojníka – je to hřib žlučník (Boletus felleus), ve starších atlasech ještě nazývaný podhřib žlučový, lidově hořčák, s nímž má podobný znak – nápadnou síťku. Jeho póry jsou však v dospělosti narůžovělé, síťka na třeni sestává z výraznějších, nápadně protažených ok a na rozdíl od hřibu dubového roste spíše v jehličnatých lesích," vysvětluje Jaroslav Vanča.

Pravák nejvzácnější: hřib borový

Hřib borový (Boletus pinophilus) je jedním z prvních jarních hřibů praváků a zároveň i tím posledním – roste již v květnu, často jako první hřibovitá houba roku, pak v závislosti na počasí celé léto a podzim, za příznivých podmínek až do listopadu. „:Najdeme jej především v lesích borových, ale i smíšených lesích od nížin až do výšky 2000 metrů nad mořem. Mykorhizu tvoří nejen  sborovicemi, ale is buky, smrky a duby. Většinou je však hřib borový v našich lesích vzácný a mnohde zcela chybí. Dříve byl u nás hojnější, ustoupil vlivem kyselých srážek v80. letech minulého století a snad se do naší přírody postupně zase vrátí," říká J. Vanča.

Jak hřib borový vypadá

• Hřib borový poznáme podle v mládí břichatého, později kyjovitého, vždy však pěkně tlustého třeně, který je okrový až světle hnědý s načervenalým nádechem a s jemnou, hustou bělavou síťkou.
• Typický je masitý, poněkud hrbolatý klobouk 6–25 cm široký, tmavě hnědý až červenohnědý, někdy s výraznými fialovými odstíny. Pokožka klobouku i v dospělosti mírně přesahuje přes okraj.
• Rourky jsou v mládí bělavé a pak žlutozelené, ve stáří až skoro zelené, až 25 mm vysoké.
• Dužina je tuhá, bílá, pod pokožkou klobouku vínově načervenalá nebo červenohnědá, na řezu barvu nemění.

Záměna: hřib borový x čechratice černohuňatá

„Lákavě vypadající hnědý klobouček čechratice černohuňaté může houbař začátečník snadno zaměnit na klobouk hřiba borového. Podivuhodná houba čechratice černohuňatá (Paxillus atrotomentosus) roste především na pařezech borovic, jindy na odumřelých kořenech či v půdě ponořeném tlejícím dřevě, takže záměna s hříbkem je nasnadě. Kromě nažloutlých lupenů se vyznačuje a od hřiba odlišuje i zvláštní černohnědou sametovou pokožkou na třeni. Její dužina je rovněž lákavá svou šťavnatou masitostí, leč zároveň odpuzuje nakyslou vůní a trpce kyselou chutí, pro niž byla kdysi jedlou houbou vhodnou do octového nálevu," vysvětluje mykolog a dodává: „Dnes je již řazena mezi houby nejedlé, i když jsou v ní obsažené ekdysteroidy prokazují antidepresivní účinky a rovněž prý zvyšující potenci a působící proti stárnutí."

Bílé hřiby alias praváci v kuchyni

V kuchyni jsou praváci všestranní a dají se použít do všech houbových pokrmů.

• Hřib smrkový se nejlépe bude vyjímat v omáčkách nebo vkrémovém rizotu.
• Hřib dubový je skvělý smažený jako řízek, restovaný s těstovinami, uplatnění najde i v polévkách, omáčkách, ve smaženici či naložený v octovém nálevu.
• Určitě si pochutnáme na hřibu borovém, lahodný je zejména jako restovaná houbová směs, ale snad nejlépe ze všech praváků se hodí na sušení, které umocní jeho jedinečnou houbovou vůni.

Na zimu si můžeme praváky snadno usušit a dál používat ve svých oblíbených receptech. Neobejdou se bez nich houby naložené na kyselo. Do zásoby si můžeme také připravit hříbky v sádle.

Jak hřiby správně sušíme

Nejstarší i nejbezpečnější způsob konzervace hub je sušení. Jde o to, že houba sice při sušení ztrácí vodu, ale zachovává aroma a chuť.

• Očištěné čerstvé, nepřezrálé a zdravé hřiby nakrájíme na asi 4mm plátky.
• Rozložíme je na síto či mřížku, aby se nepřekrývaly. Je dobré zabezpečit přístup vzduchu jak se shora, tak zespodu.
• Správně usušené houby šustí či chrastí a plátky se lámou, nikoliv ohýbají.
• Pokud sušené houby zvlhnou, zvolna je vysušíme v troubě, aby nezplesnivěly.
• Po usušení je vhodné houby vložit do neprodyšné nádoby a na 1–2 dny dát do mrazáku, což je dobrá prevence proti molům .Proti případné vlhkosti se doporučuje přidat do sklenice několik zrnek rýže.

Houbové koření z hřibů

K dochucení polévek a omáček se vyplatí udělat si do zásoby houbový prášek. Správně usušené houby rozdrtíme v hmoždíři a prášek přesejeme přes řídké síto. Prášek nasypeme do skleněné nádoby, důkladně uzavřeme a dáme na suché a tmavé místo.

Zdroje: mykolog Jaroslav Vanča, cs.wikipedia.org, myko.cz