Najít praváka? Fajn. Ale skutečným úlovkem jsou lišky

Mezi nejznámější a nejvíce sbírané lišky u nás patří liška obecná (Cantharellus cibarius), kterou právem můžeme považovat za královnu lesa. A to jak pro její jedinečnou chuť a vůni, ale také díky zdraví prospěšným látkám, které obsahuje.

Každého houbaře v lese potěší nález praváka, ale skutečným úlovkem je právě liška, která je v kulinářství velmi ceněná, a tak i její tržní cena je poměrně vysoká. Navíc při správném skladování, vydrží dlouho a není tak náchylná na červivění jako jiné houby.

Zkuste se tedy letos v lese poohlédnout i po liškách a vyzkoušet tak i něco nového. S námi se lišky naučíte nejenom poznat, rozeznat, ale i správně připravit.

Najít lišky vždycky udělá radost. Zdroj: Profimedia.cz

Kdy a kde liška roste

Lišku obecnou můžete nalézt od června do listopadu, a to v listnatých i jehličnatých lesích. Nejvíce ale roste ve smrčinách a u borovic, se kterými tvoří mykorhizu. Bývají ukryté v borůvčí, mechu, na mýtinách, ale i v trávě. A také rostou většinou ve větším počtu nebo i ve velkých skupinách. Plodnice bývají také uspořádané do tzv. čarodějných kruhů, kdy se podhoubí rozrůstá z kruhu směrem ven.

„Na lišky obecné nemám moc štěstí, protože nejraději rostou ve vyšších polohách, kde se tak často nepohybuji. Nález lišek je pro mě na Hradecku, kde bydlím, vždy tak trochu svátkem, protože tady dlouhé roky nerostly,“ radí kam na lišky Tereza Tejklová, mykoložka Muzea východních Čech

„Na našem území je známo více než deset druhů lišek. Mezi houbaři je nejpopulárnější liška obecná a jí příbuzné – liška ametystová a liška bledá. Každá z nich má ale trochu jiné ekologické nároky, a tak lze lišku bledou najít v teplých dubohabřinách a lišku ametystovou v horských smrkových lesích, samozřejmě ne výhradně,“ doplňuje mykoložka.

Na lišky můžete vyrazit prakticky na všech kontinentech, různé druhy lišek naleznete v Severní Americe, v Himálaji, ale i v Zambii a samozřejmě po téměř celé Evropě.

Jak lišku obecnou poznat

Liška je svým tvarem a barvou téměř nezaměnitelná za jiné druhy hub, a tak je snadno poznají i děti.

Klobouk:

má žlutou až oranžovou barvu
v mládí je klobouk podvinutý, později plochý s prohýbanými okraji.
střed je často prohlouben bývá velký kolem 2–7 cm, vzácně může mít až 10 cm v průměru

Rourky, póry:

u lišky nenaleznete pod klobouk rourky ani póry, ale tzv lišty, které se podobají lupenům
lišty jsou nízké, příčné a sbíhají dolů až na třeň

Třeň (noha):

je válcovitého tvaru, který se směrem dolů ztenčuje
zbarvení má o trochu světlejší než klobouk, někdy až bělavé

Dužina:

je pevná a pružná, má bělavou až žlutavou barvu
vůně je jemná a příjemná, ale chuť je kořenitá
někdy může být i natrpklá, ale to především u přischlých plodnic

Lišky patří mezi tržní houby. Zdroj: Profimedia.cz

Zajímavosti o liškách

Lišky obsahují velkou škálu prospěšných látek jako vitamín C, draslík a jsou považovány za nejbohatší zdroj vitamínu D2, který je pro lidský organismus velice důležitý. Také obsahuje „hormon štěstí“ serotonin. Má protizánětlivé, antioxidační a antimikrobiální účinky, zejména proti bakteriím typu coli a zlatému stafylokoku.

Liška je také skvělým ukazatelem čistoty ovzduší, tam kde je čisto, tam můžete najít i lišku. Na konci minulého století moc lišek nerostlo, a to hlavně vlivem kyselých dešťů, práškování a dalšímu znečištění. V posledních letech lišky zase začínají k radosti mnoha houbařů hojně růst.

Za jejich českým pojmenováním stojí podobnost s barvou liščí srsti.

Lidově se lišky nazývaly jako kuřátka, kořátka, kuřičky nebo i kurčata a lišůvky.

Pěstování lišek doma

„Díky tomu, že lišky je občas možné koupit v obchodech, se mezi lidmi rozšířil mýtus, že je lze vypěstovat doma. To bohužel není pravda, protože lišky patří mezi mykorhizní druhy a ke svému růstu tedy potřebují partnerskou dřevinu. Vypěstovat na zahrádce se vám je tedy bez přičinění přírody nepodaří,“ vysvětluje mykoložka.

Za co můžete lišku obecnou zaměnit a hrozí otrava?

„Za nejedlou se považuje lištička pomerančová, kterou si někdy houbaři s liškami spletou. Mezi liškami jsou pak také vzácné druhy, zařazené v Červeném seznamu, které je lepší nechat na lokalitě pro jejich vzácnost. Jsou to liška Friesova, liška žlutavá, liška rezavějící a liška šedá, i ty jsou ale jinak jedlé,“ vysvětluje mykoložka.

Další druhy lišek

Liška Friesova je lišce obecné velmi podobná, je však drobnější. Barva klobouku je živě oranžová až narůžověllá. Také je zapsána v Červeném seznamu jako zranitelný druh, a tak bychom jí měli v lese ponechat a zakrýt.

Liška ametystová se odlišuje nafialovělým barevným nádechem klobouku, na kterém jsou na víc malé šupinky. Je to jedlá houba.

Liška bledá je také jedlá a vyhledávaná houba. Je ale mnohem mohutnější a také má více bělavou barvu, která je jen lehce nažloutlá

Lištičku pomerančovou rozeznáte např. podle klobouku, kdy ho lištička má pravidelný a pod ním oranžové lupeny. Také noha je výrazně tenčí než u jiných lišek. Celkově je menší a drobnější, než lišky a na rozdíl od nich není tak křehká. Lištička pomerančová, i když ji mnoho houbařů sbírá, je spíše nejedlá houba, která u citlivých jedinců může způsobit žaludeční potíže.

Liška nálevkovitá má žlutou až šedohnědou barvu a na dotek je křehká a láme se. Patří mezi jedlé, ale její dužina není příliš masitá. Na druhou stranu ale na lokalitách roste ve velmi hojném počtu.

Co z lišek připravit a jak je uchovat?

Lišky jsou v kuchyni všestranně využitelné a lze je tak zpracovat všemi způsoby – zavařit, zamrazit, nasušit. Pokud se rozhodnete pro zmrazení, je třeba je alespoň na pár minut ponořit do vroucí vody, či podusit na tuku, určitě je nemrazte v syrovém stavu, mohou totiž zhořknout. V případě nakládání do octových nálevů je třeba lišky přibližně 20 minut povařit a poté je propláchnout ve studené vodě. Sušené lišky jsou plné kořeněné vůně s intenzivnější chutí, které perfektně dochutí každé jídlo.

„Velmi ráda sbírám lišky nálevkovité, které mně osobně chutnají i více než lišky obecné. Z lišek je samozřejmě vynikající omáčka k masu či těstovinám. Velmi chutné jsou také ve směsi s měkčími houbami, kde vynikne jejich pevnější konzistence,“ doplňuje mykoložka.

Lišky mají pevnou konzistenci, která jim zůstane i po tepelné úpravě. A díky své chuti a vůni se tak perfektně hodí do smetanových omáček, těstovin nebo do italského rizota.

Pokud bychom mohli doporučit jeden z nejlepších receptů s liškami, určitě vyzkoušejte ravioly plněné liškami s telecím ragú. Když budete mít chuť na něco rychlejšího, tak zaručený úspěch budete mít i s rizotem, kde si vystačíte v malých obměnách i s minimem dalších surovin. A nezapomeňte ani na klasickou jihočeskou kulajdu, kde se lišky budou vyjímat, i když jich v lese najdete jen pár kousků.

„Důrazně doporučuji tepelnou úpravu všech hub, snad jen s výjimkou hlívy ústřičné. Samotné lišky patří mezi hůře stravitelné druhy a konzumace syrových plodnic by mohla způsobit zažívací potíže,“ nabádá k opatrnosti mykoložka.

Zdroj: autorský článek, odborná spolupráce Tereza Tejklová, mykoložka Muzea z východních Čech Kurátorka fondu mykologie a dokumentátorka. Je členkou České vědecké společnosti pro mykologii, organizuje popularizační mykologické přednášky a pracuje v mykologických poradnách v Hradci Králové a Pardubicích.