Jak dýchá pasivní dům (3. díl)

Pasivní dům - Obrázek 9 Zdroj: Karawitz Architecture

Oproti běžnému domu trojnásobně víc izolovaný pasivní dům se neobejde bez speciální vzduchotechniky. Jinak by zvlhl a chátral.

Příklad pasivního domu ve Slivenci na okraji Prahy ilustruje, jak se snižování tepelných ztrát od určitého bodu komplikuje.

V tepelné smyčce

Aby přes zimu promrzající cihlový plášť neochlazoval dům odspodu, museli majitelé izolovat do hloubky. V základové desce a podlaze proto mají půl metru polystyrenu. Stejně tak na půdě mezi krovy střeží teplo skoro 40 cm čedičové vaty. V takto zatepleném domě hraje významnou roli i sebemenší vnitřní tepelný zisk (svíčka 30 W, žárovka 100 W, člověk 100 W, stolní PC 150 W). Zároveň ale při takové míře izolace už dům prakticky nedýchá, pročež hrozí kondenzace vody ve stěnách. Je to limitní stav, kdy už by tepelným ztrátám žádná další izolace nezabránila.

Čím víc je totiž dům zaizolovaný, tím méně dýchá a o to víc je třeba větrat. To takřka beze ztrát umožňuje jedině řízená výměna vzduchu s rekuperací tepla. Princip výměníku je jednoduchý – vydýchaný vzduch se na cestě ven v úzkých kanálcích potkává s čerstvým vzduchem a předá mu svou teplotu (či v létě chlad). Účinnost nového zařízení je překvapivých 90 procent. Tato „sleva“ sice není zadarmo – ventilátory spotřebovávají elektřinu a také filtry vyjdou na řádově stovky korun ročně, o provozu v prašnějším městském prostředí nemluvě.

Čerstvý vzduch jako při otevřených oknech

Technicky složitější vzduchotechnika nicméně zajišťuje skvělé klima. „Žena nebyla žádným fandou do nějakých technologií, ale rekuperace ji nadchla; i doma jsme na čerstvém vzduchu, přitom vůbec neotvíráme okna,“ srovnává majitel klima pasivního domu se zkušeností z domu obyčejného i betonové králíkárny.

Nutnost nosit tento komfort v hlavě ale nepopře. Vzduch se totiž vyměňuje podle počtu lidí v domě, který je třeba v systému aktualizovat. „Když přijdou hosté, stisknu tlačítko ,party‘,“ hlásí se majitel k novodobé starosti obyvatele technicky vyspělého domu. Z práce pak na stránkách hydrometeorologů sleduje údaj o celkovém osvitu, aby si po odečtení ztrát spočítal, že panely na střeše jeho domu ohřívají vodu výkonem 700 W/m2 (údaj z jednoho březnového dne). Je zjevné, že úspory majitele naplňují příjemnějším pocitem, než jaký zakoušel při dřívějším mrhání tehdy ještě levnou energií. „Topili jsme v kotli i v létě jen proto, aby se ohřála voda, která měla v potrubí 5 stupňů. Když jsem tenkrát natíral střechu, kapky vody na ní jen syčely, jak byla rozpálená,“ vzpomíná majitel na jeden z iniciačních okamžiků na jeho cestě k pasivnímu domu.

Zítra o nákladech na energie.

David Horák

Předchozí díly: