Bydlení

4. listopadu 2019 09:00

Matouš Hartman

Porevoluční bydlení: Devadesátky patřily plastu i plakátům z Brava

O devadesáté roky se začala zajímat, když před dvěma lety uviděla fotky z otvíračky prvního McDonaldu v Česku. Johana Fundová začala sbírat fotografie z porevoluční dekády a později i vzpomínky tehdejších osobností. Nakonec sepsala o devadesátých letech knihu Devadesátky! – Roky nespoutané svobody, ve které se věnuje i bydlení. Jak naše domovy vypadaly před dvaceti lety? Co v nich bylo? A proč jsou devadesátky výjimečné?

„V porevoluční dekádě nebyly věci nové jen pro nás, ale i pro naše rodiče, ať už se jednalo o fast food, nebo bulvár. Děly se věci, které se už stát nemohou. Éra, kdy bude takový příliv věcí, už asi nenastane. Tolik změn už nás nečeká, možná kdybychom přišli o internet,” říká Johana. Devadesáté roky byly obdobím, které vonělo svobodou a do našich domácností vneslo kde co. Všechno nové přitahovalo pozornost a v našich domovech se rozsvěcovaly solné lampy, na stěny se lepily plakáty amerických hvězd a filmy jsme si pouštěli na VHS přehrávačích.

Já chci balustrádu

„Když se mě někdo zeptá na tehdejší bydlení, vybaví se mi podnikatelské baroko,” říká Johana. Devadesáté roky přály podnikatelům a ti se chtěli stěhovat do paláců. Na českém venkově nebo na okrajích měst tak začaly růst nevkusné domy s věžičkami, andělíčky a balustrádami, které s českým prostředím měly jen málo společného. Lidé si konečně mohli dovolit bydlení podle svých představ a rozhodně nechtěli bydlet v panelácích či vícegeneračních domech.

Odmítání sídlištního betonu souviselo i se strachem, aby se paneláková zástavba neproměnila v ghetta jako na západě Evropy. Nepomohlo ani vyjádření Václava Havla, který paneláky označil za králíkárny. Očekávalo se, že se postaví mnoho nových bytů, které budou lepší než socialistická sídliště. Nakonec ale vyrostly spíš nekvalitní stavby.

„Podnikatelské baroko splácalo všechno možné dohromady. Vznikly z toho zrůdnosti, které jsou dnes neprodejné,” uvádí Johana a dodává, že obludnosti se štukovou výzdobou se budovaly po celém bývalém Východním bloku. „Dnes už lidé chápou, že nemusí mít věžičku, aby na sousedy udělali dojem,” směje se Johana. To, co ale zůstalo, jsou bazény. V devadesátých letech byly něčím úplně novým. „Byla to možnost ukázat, že je člověk úspěšný, že má peníze a že se má čím chlubit. Často se používal mramor, který ne vždycky vypadal pěkně,” vysvětluje Johana.

Více fotografií najdete v galerii:

Satelity na oběžné dráze Prahy

Z vil podnikatelů mnohdy rostly celé čtvrti. Devadesáté roky znamenaly nástup satelitních městeček. Do budoucna bezradných osad, ve kterých nic nebylo a nic se v nich nedalo dělat. „Chybělo v nich vybavení, nebyly tu obchody, ordinace doktorů ani školky,” upozorňuje Johana. “Spolužáci bydleli v městečkách za Prahou a když jsem za nimi přijela na návštěvu, nebylo kam jít. Maximálně tak do fitka, tehdy byl jejich velký boom,” směje se.

Všichni tehdy spoléhali na dojíždění do měst. Jenže aut přibývalo a hrdí majitelé vil končili každé ráno v dopravních zácpách. Z devadesátek jsme se poučili. Nově stavěné projekty už myslí na to, že bez náměstí a obchodních ploch budovat nelze.

Fascinace plastem

„Devadesátky byly dobou plastu,” říká Johana a vzpomíná na bílý plastový nábytek, který vtrhl do hobby marketů a následně se usídlil na našich zahradách, kde mnohdy straší dodnes. „Všichni si mysleli, že je univerzální. Byl praktický, snadno se přenášel, omýval i skladoval,” vysvětluje. Nikdo se tehdy ještě nezajímal o to, jak plast zaplavuje naši planetu. „Mívali jsme doma plastová brčka nebo deštníčky do koktejlů a stoly jsme překrývali plastovými ubrusy, které šly lehce utírat a nedělaly se na nich skvrny,” vzpomíná Johana.

Plast se uchytil i v interiérech. Když se do našich obýváků dostaly přehrávače na cédéčka a VHS, bylo potřeba nosiče někam uskladnit. „Úložné prostory byly samozřejmě z plastu,” směje se Johana. Zároveň jsme se zamilovali do jednorázových věcí. „Za socialismu muselo všechno vydržet, nebyly peníze na neustálé kupování nových věcí,” říká Johana. „V devadesátkách se objevily věci na jedno použití. Od nich teď upouštíme a vracíme se ke kvalitě,” dodává.

Roboti a počítače

Novinek, kterým jsme otevíraly dveře našich domovů, ale bylo mnohem více. Proměnil se náš životní styl a ten vyžadoval i speciální úpravy domácnosti. Televize nadále zůstávala krbem české domácnosti, ale rodiny už měly dostatek peněz, aby si takové krby koupily dva nebo rovnou tři. „Vyvstala otázka, zda by měla být televize v dětském pokoji,” říká autorka knihy. Pak se ale v našich domovech usídlily počítače. „Začal pro ně vznikat pracovní prostor. Byl potřeba stůl, kout. Tím se začalo měnit rozložení pokoje vznikaly různé koutky pro počítač nebo rovnou samostatné pokoje, pracovny,” poukazuje Johana na výraznou změnu.

Přibyly ale věci i do kuchyní. Bylo jich tolik, že zaplavovaly naše kuchyňské linky, na kterých před rokem 1989 stával leda tak topinkovač. „Zatímco rychlovarná konvice byla na Západě standardem už v osmdesátých letech, u nás se jím stala až v polovině devadesátek. Přibyly toustovače, objevily se roboti. Velký fenomén konce devadesátek byly myčky. Začaly se jim vyhrazovat místa v kuchyních, které se proměnily hlavně díky nástrojům, pomocníkům,” říká Johana.

Co nám devadesátky přinesly:

  1. Bazény: Poprvé jsme si mohli dovolit soukromý bazén na zahradě. Ideálně ten do země.
  2. Plakáty: Bravo a další časopisy nám nabídly plakáty, které jsme lepili po zdech a pak je strhávali i s omítkou.
  3. Plastový nábytek: Nikdy se na zahradě nesedělo tak prakticky!
  4. Jednorázové věci: Hitem byla i balená voda. Použité plastové lahve tehdy ještě nikoho nepálily.
  5. Místo pro počítač: Vznikl úplně nový prostor. Byla jím pracovna s počítačem nebo alespoň pracovní kout.
  6. První IKEA: Ta se otevřela roku 1991 v bývalém Domě bytové kultury na Budějovické v Praze. „Lidé se tam naučili chodit, byl tam hrací koutek pro děti a taky oddělení dětských pokojů a hraček. Začaly se tak měnit i dětské pokoje. Myslím si, že mi byly tak čtyři, když jsem se dostala do IKEA. Chodila jsem tam ráda, protože tam měli koutek s kuličkami, kam se dalo skákat. Rodiče nebyli tak unavení, protože se dítě samo zabavilo. To byla motivace k návratu..." vzpomíná Johana

Knihu Johany Fundové Devadesátky! Roky nespoutané svobody vydalo nakladatelství CPress. Najdete v ní kapitoly věnující se kultuře, včetně jedné speciální o televizi. Tu Johana napsala jako první. Do knihy přispělo i třicet českých osobností, které na devadesátá léta vzpomínají.

Další články o devadesátých letech:


Přečtěte si také