Na Dušičky se pekly kosti i chodívalo na koledu. Lidové zvyky o Svátku zesnulých

1. listopadu je svátek Všech svatých, 2. listopadu Památka všech zesnulých neboli Dušičky. Oba tyto dny vzpomínají pozůstalí na své zemřelé, přicházejí na hřbitov, kde očistí hrob, zapálí svíčku a položí věnec. Věřící se pak pomodlí za spásu duší zemřelých, protože modlitba pomáhá očistit jejich duši od hříchů. Na Dušičky se peklo speciální kynuté pečivo – někde se mu říkalo dušičky, jinde kosti. Bylo ze sladkého těsta, někde se sušeným ovocem.

Noc, kdy se prolíná svět živých a svět mrtvých

1. listopadu je svátek Všech svatých, 2. listopadu Památka všech zesnulých neboli Dušičky. Toto období mělo velký význam už od pradávna, Keltové slavili konec roku, podle jiných zdrojů uctívali poslední říjnovou noc a v první listopadový den boha mrtvých Anwinna, podle jiných zdrojů připadal na toto období keltský svátek Samhain.

Keltové věřili, že právě na konci října se světy mrtvých a živých prolínají a duše zemřelých mohou zabloudit do našeho světa. Aby zde nezůstávaly, vystavovali lidé za okny vyřezávanou zeleninu, ve které svítila svíčka. Tehdy to ještě nebyla dýně, jejíž vyřezávání v 90. letech rychle zdomácnělo i u nás. Keltové vyřezávali brukve, tento zvyk pak imigranti převezli do Ameriky, kde se rychle ujal. V části Čech, kde se uchoval podobný zvyk, se dříve vyřezávaly lampičky z cukrové či krmné řepy.

Dušičky living 2 Zdroj: Profimedia.cz

Zapalte svíčky a zavzpomínejte na zemřelé

S nejtajemnější nocí v roce se váží i další zvyky. Už staří Keltové se převlékali do starých cárů a malovali si obličeje, aby se uchránili před zlými duchy. Křesťanství podobu svátku změnilo, i když ne tolik jako v jiných případech. Na den 1. listopadu připadá svátek Všech svatých a den nato Památka všech zemřelých – Dušičky. Křesťané své předky uctívají a soucítí s nimi, věřícím svátek připomíná víru ve vzkříšení. Oba tyto dny vzpomínají pozůstalí na své zemřelé, přicházejí na hřbitov, kde očistí hrob, zapálí svíčku a položí věnec. Věřící se pak pomodlí za spásu duší zemřelých, protože modlitba pomáhá očistit jejich duši od hříchů.

Dušičky living 1 Zdroj: Profimedia.cz

V okolí Českého Krumlova se koledě říkalo „chodit po rohlíkách“, protože odměnou koledníkům bylo většinou pečivo. Na Dušičky se totiž peklo speciální kynuté pečivo – někde se mu říkalo dušičky, jinde kosti. Bylo ze sladkého těsta, někde se sušeným ovocem, někde plněné mákem. Tímto pečivem byly obdarovávány děti, ale také žebráci při cestě na hřbitov nebo do kostela. Lakotné hospodyně chtěly ve svátek ušetřit a pekly dušičky z dvojího těsta. Pro rodinu si nechaly ty lepší – z bílé mouky, chudým a čeládce pak dávaly dušičky z mouky černé.

Nezapomeňte na návštěvu hřbitova

Na hrob se už odnepaměti dávaly květiny. Nejtypičtější květinou na hřbitově je pak v těchto dnech chryzantéma, které se také lidově říká listopadka, či dokonce dušička. Symbolizuje ochranu proti zlu a špatným silám. Důvod je ale samozřejmě mnohem prozaičtější – chryzantémy jsou květiny odolné a kvetou do prvních mrazů. I dnes by mělo být důležité, aby květiny nebyly umělé. Ty živé totiž připomínají víru, že smrtí vše nekončí…

Dalším symbolem Dušiček jsou věnce, které nejen symbolizují nekonečný vesmír, ale také stále se opakující koloběh života a smrti. Věnce jsou zelené a i to más svůj důvod – zelená totiž symbolizuje naději na další život, naději na zmrtvýchvstání a na nesmrtelnost. Dobrým zvykem je vyrábět věnce ručně. Čas, který výrobě věnujete, zároveň můžete věnovat vzpomínce na zemřelého a uvědomit si, co pro vás vlastně znamenal.

V době Dušiček mají hřbitovy kouzelnou atmosféru, ale nikdo se tam dříve neodvážil, protože se podle předků na hrobech scházely hříšné duše, které opustily očistec, do kterého se opět vracely ráno se zvoněním kostelních zvonů.

O mši se během Dušiček vzpomíná na všechny zemřelé, tedy i na bezvěrce. O Dušičkách se též zapaluje svíce, které se říká paškál. Ta symbolizuje Ježíše Krista a to, že zemřel za naše hříchy. Její plamen má připomenout věřícím, že na ně dopadá Kristovo světlo. Večer pokračuje liturgickým pochodem na hřbitov, kde proběhne společná modlitba.

A co se vlastně dělo, když někdo zemřel?

Smrt byla dřív součástí života více než dnes. Lidé totiž umírali doma mezi svými blízkými a ti měli čas se s nimi rozloučit, vyslechnout si jejich poslední přání a odpustit jim jejich hříchy. Když pak člověk vydechl naposledy, příbuzní otevírali okna či dveře, aby duše mohla vyletět. Někde se pak okna zakrývala kusem látky, což mělo zmást duši, aby nepoznala svůj dům a nechtěla se vrátit zpět. Ze stejného důvodu jinde lidé obraceli nádoby v místnosti dnem vzhůru – to aby se v nich duše nemohla schovat. Z chalupy se nebožtík vynášel nohama napřed.

Ač lidé starých národů považovali zpopelnění za běžný způsob pohřbu, křesťanství situaci změnilo. Křesťané totiž věří ve zmrtvýchvstání zemřelých a kremace byla zpočátku považována za popření této víry. Do rakve lidé dávali předměty, které měl nebožtík rád. Častým zvykem bylo dát nebožtíkovi minci. Ať už jako vykoupení za statky, které na zemi nechává, nebo jako platidlo pro mytického převozníka Charóna.

(AC)