Aukuba japonská, lidově skrvnitý vavřín je odolná retro rostlina. Jak ji správně pěstovat

Aukuba japonská (Aucuba japonica), lidově skvrnitý nebo japonský vavřín, je nádherná rostlina. Díky své nenáročnosti a atraktivnosti listů kdysi bývala vyhledávanou rostlinnou dekorací pokojů, zimních zahrad, schodišť a chodeb, zdobila interiéry i výklady řeznictví. Dnes je trochu na okraji zájmu, ale i tak vám poradíme, jak tuhle retro krásku doma pěstovat.

Aukuba japonská (Aucuba japonica) je jedna z nejodolnějších a nevytrvalejších rostlin. Domovem aukuby jsou vlhké lesní oblasti, houštiny, údolí, roste i podél potoků od Japonska až po Himálaj. Do Evropy se aukuba dostala v 18. století. Dnes se na atraktivní aukubu bohužel trochu pozapomnělo, přestože ještě v nedávných dobách bývala oblíbenou rostlinnou dekorací. Díky své nenáročnosti a dekorativnosti listů by si jistě zasloužila návrat na výsluní.

Mnozí pamětníci si možná ještě vzpomenou, že zdobila interiéry i výklady řeznictví, protože tolerovala plné oslunění i stín, chladno i teplo a sucho. Traduje se, že aukuby řezníci zalévali krvavou vodou, která působila jako přírodní hnojivo a rostliny po něm rostly jako z vody.

Aukuba i aucuba, japonský či skvrnitý vavřín

Aukuba i aucuba, lidově skvrnitý nebo japonský vavřín, je neopadavý keř, rozvětvuje se nad zemí a má hnědý dřevitý stonek. Ve své domovině dorůstá až do výšky okolo 3 metrů. V našich podmínkách většinou 1–1,5 metru, jeho velikost lze usměrnit pravidelným řezem.

Nejkrásnější na aukubě jsou listy

Nejkrásnější jsou na aukubě dekorativní listy. Jsou podlouhlé,10–20 cm dlouhé, lesklé a velmi tuhé, na okraji zoubkované. Sytě zelené listy s nepravidelnou mramorovou kresbou bývají výrazně žlutě či zlatě skvrnité.

Aukuba kvete brzy na jaře v březnu a dubnu docela nenápadnými drobnými purpurově, vínově či hnědočerveně zbarvenými květy, které jsou uspořádané v latách. Zdroj: iStock

Aucuba má nenápadné květy

Aukuby jsou dvojdomé rostliny. Znamená to, že na jedné rostlině vytvářejí pouze květy jednoho pohlaví, tedy buď samčí, nebo samičí. Aukuba kvete brzy na jaře v březnu a dubnu docela nenápadnými drobnými purpurově, vínově či hnědočerveně zbarvenými květy, které jsou uspořádané v latách.

Pokud jsou blízko sebe samičí i samčí rostliny, dojde k opylení (to se dá provést i pomocí štětečku). Výrazné jasně červené bobule (plody) do průměru 1 cm se objevují na podzim a obvykle zůstávají na rostlině celou zimu.

U nás se nejčastěji pěstují:

Aucuba japonica 'Variegeta' s hustě a výrazně žlutě skvrnitými listy
Aucuba japonica 'Picturata' s nápadnými zlatožlutými skvrnami na zelených listech
Aucuba japonica 'Crotonifolia' má jemně žlutě tečkované listy
Aucuba japonica 'Rozannie' s velkými kožovitými listy tmavě zelené barvy, u okrajů mají zajímavé zoubkování

NENECHTE SI UJÍT: Pokojovky, které zdobí svými listy: Monstera, difenbachie, filodendron a banánovník

Aukuba pokojovka a přenosná květina

Doma v interiéru pěstujeme jako pokojovky mladé, pěkně rostlé rostliny. Starší vzrostlé aukuby ve velkých květináčích jsou vhodnější jako dekorace do větších místností a kanceláří. Ideální jsou pěstované jako přenosné květiny, od jara do podzimu nám mohou vytvářet pěkná zákoutí na zahradě nebo terase. Přestože aukuba pochází z oblastí, kde dokáže přezimovat při teplotách až –20 °C, průběh naší zimy jí příliš nesvědčí. Ovšem pěstovat ji celoročně venku můžeme zkusit, třeba se zadaří.

Aukuba péče a pěstování

Aukubám se daří prakticky všude. Jsou velmi tolerantní k světelným podmínkám, snesou stín, polostín, ale i plné světlo. V létě nemá rostlina moc ráda ostré přímé slunce, které jí může popálit listy.
Přes léto jí vyhovují teploty okolo 25 °C, v zimě potřebuje jen 4 až 7 °C. Dobře snáší i nízké teploty. Na kratší dobu zvládne i pokles teplot pod bod mrazu.
V létě v době vegetace potřebuje dostatečnou zálivku a vyšší vzdušnou vlhkost. Pokud ji máme přes léto doma, listy často omýváme, rosíme, případně ji vynášíme ven na déšť. V zimním období se naopak spokojí s omezenou zálivkou a obvyklou vzdušnou vlhkostí. Zaléváme jen tak, aby neuschla.
Od května do září hnojíme tekutým hnojivem pro rostliny ozdobné listem každé dva až čtyři týdny.
Mladé rostliny přesazujeme každý rok, starší podle potřeby přibližně jednou za tři až čtyři roky. Na přesazování je vhodná písčitá zemina dostatečně zásobená živinami. U starých rostlin vyměňujeme jen vrchní vrstvu zeminy. Nejvhodnější je směs kompostu, listovky a písku v poměru 2 : 1 : 1.
Na jaře před rašením řezem odstraníme všechny poškozené části a zároveň aukubu vytvarujeme. Dobře snáší řez. Keřík bude nižší, hustší, košatější a kompaktnější.
Aukubu množíme vrcholovými nebo stonkovými řízky. Můžeme po celý rok, nejlépe však na jaře. Upravené řízky zapícháme do misky s pískem. Brzy zakoření při teplotě 20 až 24 °C a vyšší vzdušné vlhkosti. Po zakořenění je přesadíme do květináče se zeminou.

PŘEČTĚTE SI: 10 jedovatých rostlin v bytě, které mohou otrávit vaše dítě i vašeho zvířecího miláčka

Je aukuba jedovatá?

Všechny části aukuby jsou mírně toxické a při požití mohou citlivým jedincům způsobit mírné žaludeční problémy. Při manipulaci s rostlinou používejte rukavice a vždy si ještě dobře umyjte ruce. Dávejte pozor, aby malé děti nesbíraly a nejedly jasně červené bobule.

Výrazné, jasně červené bobule (plody) do průměru 1 cm se objevují na podzim a obvykle zůstávají na rostlině celou zimu. Zdroj: iStock

Hnědnutí a žloutnutí listů

Aukuba zpravidla nebývá napadena žádnými chorobami nebo škůdci. Problémy při pěstování jsou ve většině případů výsledkem špatné péče.

Objeví-li se na listech hnědé skvrny nebo zvlnění, jsou spálené od přímého slunce.
Hnědnutí a černání listů způsobuje přemokření zeminy nebo nadměrné rosení.
Pokud listy žloutnou a konce zasychají, je rostlina na příliš světlém stanovišti.
Tmavé skvrny na listech a opadávání listů může být způsobeno nesprávným zimováním rostliny. K tomu dochází, když je aukuba stále ve vysoké teplotě a nízké vzdušné vlhkosti.
Výkyvy teplot ovlivňují především stav spodních listů, které žloutnou a opadávají.

Zdroje: gardenersworld.com, en.wikipedia.org, Květiny moje záliba (M. Martišová a kol.)