Muchomůrka červená je nejznámější a nejkrásnější jedovatá houba a symbol prašivek

Jedovatá muchomůrka červená je jedna z nejkrásnějších a nejznámějších hub. Je tak populární, že pronikla do pohádkových knížek i vánočních dekorací, a tak ji zná každé malé dítě. Nepřehlédnutelné zářivě červené klobouky s ostře kontrastujícími bílými tečkami zdobí hlavně na podzim smrkové a březové lesy. Je symbolem všech jedovatých hub, i když nejjedovatější není.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je symbol jedovatých hub, i když nejjedovatější rozhodně není. Muchomůrka červená totiž způsobí převážně halucinace, zatímco nejjedovatější muchomůrka zelená (Amanita phaloides) může člověka zabít. Ve statistikách otrav muchomůrka červená téměř vůbec nefiguruje, zatímco muchomůrka zelená mívá na svém kontě každoročně několik desítek obětí.

Muchomůrka červená (vlevo) je jedovatá, ale způsobí převážně halucinace, zatímco nejjedovatější muchomůrka zelená (vpravo) může člověka zabít Zdroj: Jaroslav Vanča, iStock

Jak muchomůrka červená vypadá

Barva 8 až 20 cm širokého klobouku muchomůrky červené kolísá mezi zářivě nachově červenou, jasně oranžovou až žlutooranžovou s bílými útržky celkové plachetky (stroupky). V mládí je klobouk polokulovitý, ve stáří zploštělý.
Na první pohled ji poznáme nejen podle charakteristického klobouku, ale i podle bílých lupenů, bílého válcovitého třeně a tradiční bradavičnaté pochvy.
Dužina nijak nevoní.

Barva klobouku muchomůrky červené kolísá mezi zářivě nachově červenou, jasně oranžovou až žlutooranžovou s bílými útržky celkové plachetky (stroupky). V mládí je klobouk polokulovitý, ve stáří zploštělý. Zdroj: iStock

Kde muchomůrka červená roste

Muchomůrka červená roste jednotlivě, ale i ve velkých skupinách, občas vytváří tzv. čarodějné kruhy, které tvoří houby v různých stadiích růstu, což přirozeně zvyšuje její magickou přitažlivost. Svědčí jí především smrkové lesy a březové háje, ale dá se najít i v dalších jehličnatých, listnatých i smíšených porostech. Často je k vidění ve společnosti hřibu pravého smrkového.

Muchomůrka červená je nejkrásnější a nejznámější jedovatá houba. Obsahuje látky s psychotropními účinky, které způsobují poruchy vědomí a halucinace. Zdroj: iStock

Co se stane, když sníme muchomůrku červenou

„Kromě zanedbatelného obsahu prudce jedovatého muskarinu (tedy jedu smrtelně nebezpečných muchomůrek) obsahuje muscimol a kyselinu ibotenovou, látky s psychotropními účinky,“ uvádí mykolog Jaroslav Vanča.

„Příznaky otravy se zpravidla projeví už 30 minut po konzumaci zejména nevolností, bolestí hlavy, rozšířenými zorničkami, pocením, střevními potížemi nebo poruchami vědomí. Psychotropní účinky přicházejí až po delší době, projevují se halucinacemi, pocity euforie, agresivitou a pak hlubokým spánkem,“ popisuje průběh otravy muchomůrkou červenou mykolog a pokračuje „Tyhle příznaky většinou odezní během jednoho dne, ačkoli jed zůstává v těle i několik měsíců. Po hlubokém spánku, do kterého většinou otrávený upadá, se pak probouzí do stavu podobného kocovině a má výpadky paměti.“

Pozor na mýty a pověry o houbách

Dnes už jsou naštěstí téměř vymýcené houbařské mýty, že jedovaté houby nejsou červivé a že je nenapadají plži – larvy bedlobytek a lesní druhy plžů mají totiž značně odlišný metabolismus a toxiny nebezpečné člověku jsou pro ně zcela neškodné, takže i smrtelně jedovaté houby mohou být ožrané!

Zajímavosti o muchomůrce červené

Muchomůrku červenou od pradávna využívaly některé severské národy na Sibiři, na Kamčatce či severovýchodní Asii pro její psychotropní či stimulující efekt. Záměrně ji v malém množství konzumovaly a využívaly k navození stavu opojení a různým magickým rituálům.
O halucinogenních účincích muchomůrky červené se Evropa dozvěděla až ze zpráv o sibiřském šamanismu, jež po roce 1730 uveřejnil švédský cestovatel Strahlenberg. Ještě ve 20. století bylo užívání muchomůrky červené nutnou součástí domorodých společenských událostí v oblasti Kamčatky.
Účinky této houby ale přitahují i soby, kteří ji požírají, aby se rovněž dostali do stavu zvláštního vytržení. Pro další příklad ze zvířecí říše se můžeme vrátit domů – mnozí už slyšeli myslivecké historky o muchomůrkami opilých veverkách.
Ve středověku se údajně kousíček červeného klobouku tajně přidával do nápojů lásky nebo na svatební hostině do polévky novomanželů pro povzbuzení milostné vášně.
Původ jména muchomůrka je přímo návodný, neboť po celá staletí sloužila k hubení much. Dnes už ovšem není zapotřebí používat ji ve chlévech a venkovských chalupách tak, jak to dělali naši předkové. Klobouky muchomůrek se tehdy namáčely do oslazené vody nebo mléka a pak posypaly cukrem; spíše omámené než otrávené mouchy se pak staly snadným terčem pro plácačku.
I v lidovém léčitelství kdysi měla muchomůrka červená využití – užívalo se jí při léčení střevních křečí, zvýšeného pocení, tance sv. Víta, kloubového revmatismu a epileptických stavů. My se dnes ale rozhodně raději spolehneme na mucholapku a příslušné medikamenty.