Vyhledávání
Žně bývaly zásadní událostí roku především v oblastech, kde pěstování obilí představovalo hlavní zdroj obživy. Šlo vpravdě o přežití. Takže když bylo všechno obilí z polí zdárně sklizeno a uloženo, muselo se to pořádně oslavit! Odměnou a poděkováním za měsíce náročné dřiny na poli byly dožínky, oslava ukončení sklizně spojená s mnohými radovánkami, při nichž se veselila čeleď na účet hospodáře. Slavnost začínala odvezením posledního snopu z pole, pokračovala předáním dožínkového věnce hospodáři a vyvrcholila dobrým jídlem, pitím, zpěvem a tancem. Pojďte si s námi připomenout, jak a proč se tradiční dožínky slavily.
Dožínky lidé na českém a moravském venkově slavili odnepaměti. Úspěšné ukončení žní pro ně bylo velmi významné. Všichni se radovali, že je obilí pod střechou, živobytí přinejmenším na příští zimu je zajištěné a namáhavá práce na polích je konečně za nimi. Dožínky patřily k důležitým svátkům už v pohanských dobách, kdy na nich nesměly chybět věštby, které předpovídaly, jak bohatá bude úroda příští rok. V předkřesťanských časech byl svátek sklizně příležitostí k nezřízenému obžerství a opilství.
Dožínky, jako oslava konce těžké práce na poli, bývaly kdysi záležitostí jedné rodiny, jednoho statku, jedné usedlosti, později jednoho panství. Až ve druhé polovině 19. století se u nás začaly slavit obecní dožínky, které se postupně staly lidovou zábavou pro všechny, organizovali je ochotníci pod záštitou různých spolků a stran, a dokonce existovaly i přesné scénáře dožínek. S příchodem kombajnů a dalších velkých zemědělských strojů se dožínky oslavují už jen v přeneseném významu.
Vše o o českých, moravských a slezských lidových tradicích, zvycích, pověrách a svátcích najdete v našem speciálu:
Magický dožínkový věnec
Příprava začínala zhruba už týden před dožínkami, kdy začínala děvčata plést věnec z klasů. Používala na něj všechny druhy pěstovaného obilí a zaplétala do něj luční kvítí, především červené vlčí máky, modré chrpy, jeřabiny a makovice, někde se přidávaly stuhy, slaměné ozdoby, ale i chléb a koláčky. Základním typem bylo tzv. dožínkové slunce – klasy se pletly paprskovitě od středu, až se vytvořil hustý kruh. Ve středu byl zpevněn ještě malým věnečkem z obilí.
Dožínkový věnec, předávaný chasou hospodáři, měl zvláštní magickou moc, byl symbolem slunce, hojnosti a plodnosti. Lidé věřili, že je zárukou bohaté úrody v příštím roce, proto se uchovával v domě až do jarního setí a zrno z něj se přidávalo do osiva jako požehnání úrody. Čím větší věnec byl, tím více zrna v něm a tím lepší měla být příští úroda.
Dožínkový věnec a Vánoce
Dožínkový věnec hrál velmi důležitou roli také na Vánoce, kdy se zrna z něj přidávala do mouky na vánoční pečivo, sypala se slepicím, aby hodně nesly, a kravám a kozám, aby dobře dojily. Někde byl věnec nezbytnou ozdobou štědrovečerního stolu, aby se v domě držela hojnost a plodnost.
Poslední snop obilí z úrody
Neméně důležitou roli při dožínkách měl poslední snop. Bývalo zvykem, že na poslední den žní se nechávalo na poli jen tolik obilí, aby se vešlo na jeden žebřiňák. Děvečky svázaly z posledního obilí snop klasy nahoru, kterému se říkalo baba, dědek, žebrák či stará, ozdobily ho polním kvítím, někde na něj navlékly ženské či mužské oblečení a naložily na poslední žňový žebřiňák, vůz vyšňořený barevnými fábory, květinami a kyticemi obilí.
Potom se dívky i s mládenci vydali v průvodu zvesela a s písničkou na rtech do vsi k hospodáři. Někde nesli mládenci kosy, dívky srpy, jinde šly v průvodu živé snopy, tedy chasa, která si na sebe od hlavy po paty navěsila klasy obilí a květy. Mnohde se už ráno na poli začalo popíjet a průvod doprovázela muzika.
Poslední sklizený snop měl ve stodole své čestné místo, lidé ho pokládali za ducha obilí a záruku bohaté příští úrody. Mlátili ho jako úplně poslední, popřípadě si ho nechali až do příštích dožínek. Někde se kolem něho nebo s ním tančilo, aby byla napřesrok dobrá úroda.
Dožínková hostina
Veselý dožínkový průvod se zastavil až před vraty hospodářství, aby vybrané nejhezčí a nejvýřečnější děvče a nejstatnější a nejpracovitější mládenec předali hospodáři s hospodyní dožínkový věnec a přání. Nejprve zvolali: Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata. Když vyšli, převzali věnec a vyslechli dožínkovou zprávu, že všichni, kdo se žní zúčastnili pracovali ze všech sil, že je obilí pod střechou a že teď mají právo na odměnu a odpočinek při písničce a tanci.
Statkář se nesměl nechat zahanbit a čeleď ocenil finančním darem a štědrou hostinou. Předáním dožínkového věnce definitně skončily žně a mohlo se začít slavit. Stoly bývaly plné vdolků, buchet a koláčů, peklo se maso a chybět samozřejmě nemohlo dožínkové pivo a kořalka. Vařil se také silný hovězí vývar, který ráno po oslavách probouzel k životu noční zábavou unavené chasníky a děvečky.
Mohlo by vás ještě zajímat:
Přečtěte si také
