Václavky sbíráme, i když jsou jedovaté. Jak se vyhnout otravě?
Podzimní václavky jsou houby jedovaté, pokud je nesprávně připravíme. Poradíme, jak je bezpečně uvařit a vyhnout se problémům. Objevte možné záměny s jinými houbami.
Václavky (Armillaria) jsou tradiční houby podzimního lesa. Když rostou, nechodíme je do lesa hledat, ale sbírat po koších. Hlavní období růstu začíná s příchodem chladnějšího počasí kolem svátku sv. Václava (28. září), od čehož mají své jméno. Obvykle je můžeme najít až do začátku prosince, dokud neuhodí mrazy. Většinou vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech různých dřevin.
Typická václavka obecná má medově až světle hnědý klobouk, který bývá uprostřed tmavší a jemně šupinkatý. Mladé plodnice mají okraj klobouku spojený s třeněm blanitým závojem. Na třeni najdete výrazný prsten, který patří mezi nejdůležitější poznávací znaky.
Běžně u nás můžeme najít několik druhů václavek, především pak v listnatých lesích václavku obecnou (Armillaria mellea) a v jehličnatých lesích václavku smrkovou (Armillaria ostoyae).
Václavka je parazit
„Václavky patří k podzimnímu lesu. A bohužel to platí i obráceně – podzimní les patří do jisté míry václavkám jakožto agresivním parazitům způsobujícím tzv. bílou hnilobu dřeva,“ uvádí mykolog Jaroslav Vanča. Vyrůstají v trsech i jednotlivě na kmenech nejrůznějších dřevin a napadají jejich kořenový systém. Bílá vějířovitá vlákna václavek, která ve tmě světélkují, se spojují v leskle tmavé, bohatě větvené provazce, jež dokážou narůst až několik metrů za rok. „Snadno je můžeme, třeba s vyhozenými odkrojky hub, zavléct i do zahrady, kde dokážou úplně zničit všechny ovocné stromy,“ upozorňuje mykolog.
Nepřehlédněte: Deset nejznámějších jedlých hub našich lesů. Když houby rostou, tak je najdou všichni
Václavky jsou jedovaté, když se neuvaří.
Při jejich přípravě existuje pravidlo, které se opravdu vyplatí dodržet. Jinak můžou způsobit nepříjemné problémy. Syrové a neodvařené plodnice václavek jsou jedovaté, a ani odvar není zcela bez vedlejších účinků, a proto je lepší nepřidávat větší množství václavek do polévky.
„Jedovaté účinky se ruší tepelnou úpravou. Ovšem je potřeba václavky vařit minimálně 20 minut, ale spíše se doporučuje 30 až 40 minut (podobně jako u hřibu kováře). První vodu slijte! Václavky obsahují termolabilní jedy, a tak je opravdu důležité dodržet dobu vaření. Václavka ale i tak není houbou pro každého – i když je řádně tepelně upravená, reagují na ni mnozí lidé střevními a žaludečními potížemi,“ varuje mykolog.
Jak zpracovat václavky
Z kulinářského hlediska jsou václavky po důkladné tepelné úpravě dobrou jedlou houbou. Nejlepší jsou naložené do octa, na což se hodí hlavně mladé plodnice. Proslulý je václavkový guláš a také falešná dršťková polévka, která se připravuje stejně jako z hlívy ústřičné. Neméně skvělé jsou václavky pečené na sádle s kmínem.
Mohlo by vás zajímat: Fialové lakovky ametystové se bát nemusíte. Je to houba jedlá a zazáří v bramboračce i smaženici.
Václavka smrková
Červenavě hnědá václavka smrková (Armillaria ostoyae) je nejrozšířenějším druhem a, jak její druhový název napovídá, parazituje především na smrcích.
Roste hojně od září do listopadu, povětšinou v trsech na pařezech, živých i mrtvých kmenech jehličnanů, především smrků.
Klobouk, 3 až 10 cm široký, je v mládí polokulovitý, později plochý. Barvu má obvykle červenavě hnědou, v mládí s fialovohnědým nádechem, pokrývají ho šupiny, takže vypadá jako zlehka posypaný skořicí.
Třeň je na vrcholu bělavý, níže červenohnědý až černohnědý s hnědými vločkami a výrazným bělavým vatovitým prstenem.
Sbírají se jen mladé kloboučky do průměru 5 až 7 centimetrů.
Václavka smrková (Armillaria ostoyae) Zdroj: iStock
Václavka obecná
Medově hnědá václavka obecná (Armillaria mellea) má medově hnědě zbarvený klobouk a prsten zdobený tmavohnědými vločkami. Bílý poprašek, považovaný někdy za plíseň, je neškodným výtrusným prachem.
Roste hojně v trsech na listnatých stromech, včetně ovocných stromů, hlavně v teplejších oblastech.
Sbírat lze i větší plodnice, pokud jsou ovšem čerstvé, a tudíž zdravé.
Přečtěte si taky: Kotrč je chuťově skvělá houba. Kde ji hledat, co z ní uvařit a jak může prospět našemu zdraví?
Další druhy václavek
Václavky smrková a obecná se dají zaměnit za jiné václavky, a to se může stát i odborníkům. Některé václavky se totiž od sebe dají odlišit pouze geneticky.
Václavka hlíznatá (Armillaria gallica, syn. A. bulbosa) roste především na listnatých dřevinách a v nižších polohách. Spodní část třeně je také nápadně rozšířená.
Václavka cibulkotřenná (Armillaria cepistipes) roste jak na jehličnanech, tak i na listnáčích a je spíše dvojníkem václavky hlíznaté.
Václavka severská (Armillaria borealis) roste na listnáčích a je více světle zbarvená, a to i její šupinky. Také je štíhlejší než jiné václavky.
Vzácné jsou václavka bezprstenná (Armillariella tabescens) a václavka bažinná (Armillaria ectypa). Obě nemají prsteny a jsou chráněné.
Opeňka měnlivá (Kuehneromyces mutabilis) Zdroj: Jindřich Votýpka
Možné záměny václavek za jedlé houby
Šupinovka kostrbatá
Záměna je možná za jedlou, v mládí chutnou, ovšem dost tuhou šupinovku kostrbatou (Pholiota squarrosa). Roste rovněž u paty stromů nebo na pařezech a na první pohled může vypadat velmi podobně. Je šupinatá podobně jako václavka, na rozdíl od ní má ale šupinatý i třeň.
Nenechte si ujít speciál: Vše, co potřebujete vědět o houbách a houbaření
Opeňka měnlivá
Méně zkušení houbaři by si václavky mohli splést s jedlou opěnkou měnlivou (Kuehneromyces mutabilis). Lidově se jí říká opěnka nebo lipůvka. Obvykle ji lze nalézt ve velkých trsech na bukových, lipových, březových, jedlových a smrkových pařezech. Roste nejen v lesích, ale také v zahradách a parcích. Ve vlhku má klobouk skořicově hnědý nebo žlutohnědý, za sucha světlejší, medově žlutý.
Třepenitka svazčitá (Hypholoma fasciculare) Zdroj: Jindřich Votýpka
Václavky versus jedovaté houby
Čepičatka jehličnanová
Nebezpečná je záměna s čepičatkou jehličnanovou (Galerina marginata), což je smrtelně jedovatá houba. Obsahuje toxické sloučeniny, které mohou způsobit poškození jater a dalších orgánů. Malá až střední dřevokazná houba roste na tlejícím dřevě, nejčastěji na pařezech a padlých kmenech jehličnanů, jednotlivě nebo v menších skupinách. Nejčastějšími poznávacími znaky jsou lupeny nepřirostlé ke třeni, zcela lysý klobouk a žlutý, oranžový nebo hnědý výtrusný prach.
Vyplatí se vědět: Pozor na záměnu hub! I pravé hřiby mají své nejedlé i jedovaté dvojníky.
Třepenitka svazčitá
Pozor také na záměnu za nějakou z třepenitek, především za jedovatou třepenitku svazčitou (Hypholoma fasciculare). Roste v početných trsech a dokáže na první pohled zmást. Chybí jí ale šupinky a především ji poznáme podle barvy. Třepenitka svazčitá má žluté až zelenožluté tóny, zelenavé odstíny jsou patrné i na lupenech. Navíc má výrazně hořkou chuť. Ale hořkost je informace, kterou se rozhodně nedoporučuje ověřovat ochutnáváním neznámé houby.
Zdroje: mykolog Jaroslav Vanča; Houby poznáváme, sbíráme, upravujeme (L. V. Garibovová, M. Svrček, J. Baier); houby-rostou.cz; myko.cz; cs.wikipedia.org; mykoindex.cz; mykoweb.cz
Podívejte se na nejčastější houbařské mýty:
Autor článku
Lenka Valjentová
Lenka Valjentová je redaktorkou webu Prima Living. Píše hlavně o zahradě, pěstování, o historii a tradicích.
