reklama

Církev chtěla udělat z adventu půst, naši předci měli ale jiné plány. Znáte adventní tradice a zvyky?

Lenka Valjentová
23. listopadu 2022
Advent a celé předvánoční období má pro nás kouzelnou atmosféru radostného očekávání vánočních svátků. Podle církve měl být dobou postní, což se ovšem nikdy nepodařilo prosadit. Pojďme si připomenout nejčastější lidové i církevní adventní tradice a zvyky.
reklama

Advent trvá až do západu slunce na Štědrý den, začátek je ale pohyblivý, neboť podle liturgického kalendáře začíná nedělí, která je nejblíže svátku svatého Ondřeje (30. listopadu).

„Advent začíná buď před sv. Ondřejem (pokud svátek připadá na čtvrtek, pátek nebo sobotu), nebo po něm (je-li Ondřeje v pondělí, úterý nebo ve středu). Trvá tak zhruba čtyři týdny a musí zahrnovat čtyři neděle, z nichž první je mezi 27. listopadem a 3. prosincem, poslední nejpozději 24. prosince,“ vysvětluje PhDr. Alena Vondrušková ve své knize Český lidový a církevní rok. Čas adventní každý rok připadne na jinou dobu a má různý počet dnů. Letos začíná advent v neděli 27. listopadu a končí v sobotu 24. prosince 2022.

Kdy bude advent v příštích deseti letech

rok začátek adventu konec adventu
2023 neděle 3. prosinnce neděle 24. prosince
2024 neděle 1. prosince úterý 24. prosince
2025 neděle 30. listopadu středa 24. prosince
2026 neděle 29. listopadu čtvrtek 24. prosince
2027 neděle 28. listopadu pátek 24. prosince
2028 neděle 3. prosince neděle 24. prosince
2029 neděle 2. prosince pondělí 24. prosince
2030 neděle 1. prosince úterý 24. prosince
2031 neděle 30. listopadu středa 24. prosince
2032 neděle 28. listopadu pátek 24. prosince

Adventní půst církvi neprošel

Adventní oslavy patří k nejstarším církevním svátkům, poprvé jsou doloženy už ve 4. století na území dnešního Španělska a Francie, v 6. století se slavily také v Římě. Advent je z křesťanského pohledu obdobím očekávání příchodu Mesiáše (Spasitele), příprava na narození Ježíše Krista. Odtud je odvozeno i slovo advent  (latinsky adventus znamená příchod). Středověká církev nařizovala, aby lidé po celou dobu adventu navštěvovali co nejvíce bohoslužby, jedli a pili střídmě, vyhýbali se zábavám, tanci, zpěvu a tělesným rozkoším.

„Šlo o naprosto standardní postní požadavky, které se ovšem na rozdíl od půstu předvelikonočního nikdy nepodařilo úplně prosadit. Naši předkové se totiž v prosinci chtěli bavit a odpočinout si, protože v hospodářství bylo mnohem méně práce než v létě, pole byla zoraná a případně osetá a povinnostmi bylo už jen vymlátit sklizené obilí a zpracovat len a konopí,“ uvádí Alena Vondrušková. Brzy se stmívalo, ale jelikož lidé nebyli unavení těžkou prací, chtěli si volna užívat pěkně zvesela. Tak se po setmění scházeli v šenku nebo u sousedů a pili, tancovali, zpívali. Typickou zábavou zimních večerů byly přástky.

Lidové adventní tradice a zvyky

Až do baroka byly adventní oslavy vnímány jako řada rozmanitých lidových tradic, zvyků, pověr a zábav spojených s obchůzkami, maskami nebo věštěním, především rámovanými svátky světců.

Svatý Ondřej

Svátek svatého Ondřeje (30. listopadu) je v lidových tradicích spojený především s věštěním budoucnosti. A i když nebyl jediným dnem, kdy se předpovídala budoucnost, patřil k nejstarším i nejoblíbenějším. A protože je sv. Ondřej církevním patronem šťastných svateb a podle lidových pověr nevěst, v noci z 29. na 30. listopadu především svobodná děvčata praktikovala věštění, které mělo prozradit, jak to bude s jejich svatbou. V podstatě se jedná o stejné zvyky jako na Štědrý den: házení střevícem, třesení bezem, pouštění ořechových skořápek se svíčkami po vodě atd.  Na sv. Ondřeje je výjimečně vhodný čas k předvídání budoucnosti, nejen co se týká manželství. Svatoondřejská noc měla moc vyjevit každému jeho další osud.

Svatá Barbora

Trhání barborek je starý lidový zvyk, spojovaný se svatou Barborou (4. prosince), mučednicí, která byla podle legendy odsouzená na smrt a sťata vlastním otcem. Cestou na popraviště si utrhla větvičku, která jako zázrakem uprostřed zimy vykvetla. A od té doby se barborky trhají. Větvičky mají kouzelnou moc a měla by je trhat pouze svobodná děvčata, která touží po vdavkách. Kvetoucí barborky barvou svého květu, nevinnou bílou, symbolizují také příchod nového světla (slunovrat) a naděje (vykoupení) s narozením Ježíše Krista. Vykvést by měly po dvaceti dnech, tedy 24. prosince. Příroda se ale nedá úplně stoprocentně naplánovat, proto to bývá plus minus nějaký ten den. Naši předci této skutečnosti přisuzovali přímo věštecké schopnosti: kolikátý den ve vodě větvička vykvete, tolikátý měsíc v následujícím roce potká její majitelku štěstí

Svatý Mikuláš

V předvečer svátku svatého Mikuláše, 5. prosince, po vsi chodil průvod, ve kterém bylo hned několik Mikulášů, čertů i andělů a doprovázelo je mnoho dalších masek, byl podobný dodnes oblíbenému masopustnímu průvodu. Podoba oslav se lišila kraj od kraje – v chudých oblastech dávaly děti punčochu za okno, v bohatších Mikuláš navštěvoval stavení a děti obdaroval sám. Nejenže se malých nezbedníků ptal, jak byli hodní, ale zkoušel je i z modliteb. Hodné děti dostávaly jablíčka, ořechy, sušené ovoce a cukrovinky. Naopak zlobivé děti měly v punčoše syrové brambory nebo několik kousků uhlí.

Svatý Ambrož

Následující den po Mikuláši se slavil svátek sv. Ambrože (7. prosince). „V 19. století je doložený zvyk z Kolínska, Kutnohorska a Podřipska, kdy za soumraku čekal u kostela muž přestrojený za Ambrože do bílé dlouhé košile, na hlavě měl černou špičatou čepici a přes obličej závoj. V jedné ruce držel proutěné koště, ve druhé uzlík se sladkostmi. Jakmile se objevily děti, rozhazoval kolem sebe bonbony. Kdo se je snažil sebrat, toho honil a mrskal koštětem,“ uvádí se v knize Český lidový a církevní rok.

Svatá Lucie

Svátek svaté Lucie (13. prosince) patří především ženám, které by se v tento den měly vyhýbat domácí pracím. V minulosti se zakazovalo drát peří, tkát, prát a příst. Ženě, která by pravidla porušila, by Lucka naplnila místnost nebo alespoň velký koš prázdnými vřeteny a ona by je musela všechny obratem napříst. Někdy se za Lucky převlékaly ženy ze vsi a chodily kontrolovat své sousedky, zda skutečně odpočívají. Pokud je přistihly při práci, provedly jim pěknou zlomyslnost – rozfoukaly nadrané peří po světnici nebo vymotaly napředené nitě.

Mikulášské trhy

Ve dnech kolem svátku sv. Mikuláše se téměř v každém městě konaly trhy. „Prodával se alkohol, koření, ořechy a mandle, tedy sortiment, který obchodníci nabízeli během roku jen výjimečně. Od poloviny 19. století se ve větších městech začalo objevovat tropické ovoce, kromě pomerančů a citronů taky granátová jablka a fíky, případně exotické druhy ořechů. Nejvíce se ale nabízely sladkosti, všude se prodával cukrkandl, turecký med, pendrek nebo marcipán. Oblíbenou pochoutkou byly pečené kaštany, které se připravovaly přímo na trhu na pojízdných kamínkách,“ vypráví dr. Vondrušková. K sladkostem, které tehdejší děti považovaly za dárek nebo hračku, patřily nejrůznější perníčky a pečené figurky. Na trzích nechyběly ani hračky, oblíbené byly zdobené figurky z nepálené hlíny nebo ze dřeva.

Adventní církevní tradice: roráty

V době nástupu barokní rekatolizace (16. století) rozverné předvánoční zábavy postupně mizely a lidé se soustředili především na duchovní stránku adventu.

V době baroka se v čase adventním konala každý den brzy ráno, mnohde jen za svitu svící, mše věnovaná Panně Marii, kterou lidé nazývaly roráty. Pojmenování vzniklo z latinského úvodu staré mešní písně Rorate coeli desuper. A i když jsou roráty typickými bohoslužbami rekatolizační doby, tradici mariánských mší zavedl Karel IV. Specifickou podobu získaly mariánské zpěvy v době adventu (roráty) pod patronací jezuitů, kdy zpěv v kostelech zajišťovali místní zpěváci, kterým se obvykle říkalo kůr. V předvánočních zpívaných mších se tak mohli uplatnit talentovaní kantoři a lidoví hudebníci. České liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázely, jsou naprosto unikátní. Podobu rorátních mší přerušily josefské reformy v osmdesátých letech 18. století, které výrazně omezily chórovou činnost,“ uvádí A. Vondrušková. V současné době se tradice ranních rorátních mší opět úspěšně obnovuje.

Advent v kostele

Celé předvánoční období má atmosféru zbožného a radostného očekávání, od věřících se očekávají skutky milosrdenství. Každá neděle i každý týden v adventu má z církevního hlediska odlišný význam. Oltáře v kostele se nezdobí květinami, ale chvojím, a vše se zdobí do tmavě fialové postní barvy. Pouze o třetí adventní neděli Gaudete je liturgickou barvou růžová (symbolizuje potěšení z příchodu Ježíše Krista) a je povolena květinová výzdoba.

Adventní věnec

Oblíbeným symbolem adventní doby byly a jsou adventní věnce, dříve zavěšované na stuhy, dnes spíše pokládané na stůl. Věnec již od pradávna symbolizuje vítězství, kruh Boží jednotu a větvičky jehličnanů a cesmíny pak pokračování života po smrti a naději. Všeobecně stálezelené rostliny u našich předků  symbolizovaly život. Tradičně adventní věnce zdobily čtyři svíčky v liturgických barvách, které se zapalují postupně: první dvě jsou fialové ( tzv. svíce proroků a betlémská svíce), třetí je růžová (pastýřská) a čtvrtá je opět fialová - andělská.

Zdroje: Český lidový a církevní rok (PhDr. Alena Vondrušková), Tradinář (Monika Kindlová, Martina Boledovičová), ceskezvyky.cz

Sílejte článek
Zobrazit komentáře ke článku
reklama