reklama

Církev chtěla udělat z adventu tvrdý půst. Naši předci měli ale jiné plány

Lenka Valjentová
28. listopadu 2021
Advent a celé předvánoční období má pro nás kouzelnou atmosféru radostného očekávání. Podle církve měl advent spočívat v projevech zbožnosti a pokory, měla to být doba postní, což se ovšem nikdy nepodařilo prosadit. Pojďme si připomenout, jak adventní čas prožívali naši předkové.
reklama

Adventní doba trvá až do západu slunce na Štědrý den, začátek je ale pohyblivý, neboť podle liturgického kalendáře začíná nedělí, která je nejblíže svátku svatého Ondřeje (30. listopadu). „Advent začíná buď před sv. Ondřejem (pokud svátek připadá na čtvrtek, pátek nebo sobotu), nebo po něm (je-li Ondřeje v pondělí, úterý nebo ve středu). Trvá tak zhruba čtyři týdny a musí zahrnovat čtyři neděle, z nichž první je mezi 27. listopadem a 3. prosincem, poslední smí být nejpozději 24. prosince,“ vysvětluje PhDr. Alena Vondrušková ve své knize Český lidový a církevní rok.

Adventní oslavy patří k nejstarším církevním svátkům, poprvé jsou doloženy už ve 4. století na území dnešního Španělska a Francie, v 6. století se slavily také v Římě.

Adventní půst církvi neprošel

Advent je z křesťanského pohledu období očekávání příchodu Mesiáše (Spasitele), příprava na narození Ježíše Krista. Středověká církev nařizovala, aby lidé po celou dobu adventu navštěvovali co nejvíce bohoslužby, jedli a pili střídmě, vyhýbali se zábavám, tanci, zpěvu a tělesným rozkoším.

„Šlo o naprosto standardní postní požadavky, které se ovšem na rozdíl od půstu předvelikonočního nikdy nepodařilo úplně prosadit. Naši předkové se totiž v prosinci chtěli pořádně bavit a odpočinout si, protože v hospodářství bylo mnohem méně práce než v létě, pole byla zoraná a případně osetá a povinnostmi bylo už jen vymlátit sklizené obilí a zpracovat len a konopí,“ uvádí Alena Vondrušková. Brzy se stmívalo, ale jelikož lidé nebyli unavení těžkou prací, chtěli si volna užívat pěkně zvesela. Tak se po setmění scházeli v šenku nebo u sousedů a pili, tancovali, zpívali. Typickou zábavou zimních večerů byly přástky.

Svátky v době adventu

Až do baroka byly adventní oslavy vnímány jako řada rozmanitých lidových zábav spojených s obchůzkami, maskami nebo věštěním, často rámovanými svátky některého ze světců:

Adventní mariánské mše – roráty

V době nástupu barokní rekatolizace (16. století) rozverné předvánoční zábavy postupně mizely a lidé se soustředili především na duchovní stránku adventu.

V době baroka se v čase adventním konala každý den brzy ráno, mnohde jen za svitu svící, mše věnovaná Panně Marii, kterou lidé nazývaly roráty. Pojmenování vzniklo z latinského úvodu staré mešní písně Rorate coeli desuper. A i když jsou roráty typickými bohoslužbami rekatolizační doby, tradici mariánských mší zavedl Karel IV. Specifickou podobu získaly mariánské zpěvy v době adventu (roráty) pod patronací jezuitů, kdy zpěv v kostelech zajišťovali místní zpěváci, kterým se obvykle říkalo kůr. V předvánočních zpívaných mších se tak mohli uplatnit talentovaní kantoři a lidoví hudebníci. České liturgické zpěvy, které rorátní mši doprovázely, jsou naprosto unikátní. Podobu rorátních mší přerušily josefské reformy v osmdesátých letech 18. století, které výrazně omezily chórovou činnost,“ uvádí PhDr. A. Vondrušková.

Advent v kostele

V adventní době se v kostele při bohoslužbách používá liturgická fialová barva a oltáře se nezdobí květinami. Pouze o třetí adventní neděli je liturgickou barvou růžová, doprovázená květinovou výzdobou jako zdůraznění radostného očekávání.

Adventní věnec

Oblíbeným symbolem adventní doby jsou adventní věnce, dříve zavěšované na stuhy, dnes spíše pokládané na stůl. Tradičně je zdobily čtyři svíčky v liturgických barvách, které se zapalují postupně: první dvě jsou fialové ( tzv. svíce proroků a betlémská svíce), třetí je růžová (pastýřská) a čtvrtá je opět fialová - andělská.

Sílejte článek
Zobrazit komentáře ke článku
reklama