Zahrada

23. června 2020 08:00

Lenka Valjentová

Plzák španělský: Proč se tomuhle slimákovi u nás tak líbí? Babské rady, jak se ho zbavit

Se slimáky, obzvláště s plzáky španělskými je těžká domluva, smlsnou si rádi na mladé zelenině a ani květiny nenechají bez povšimnutí. Stačí jim jedna jediná noc a na záhonech nezbude vůbec nic. Vypadají bezbranně, neškodně a neohrabaně, a přece patří mezi nejobávanější a nejproblematičtější škůdce vůbec. Plzák španělský, vetřelec, který se k nám dostal teprve nedávno, svou žravostí, slizkostí a rychlosti množení rychle překonal původní slimáky.

Druhů slimáků a plzáků je opravdu mnoho. Nejčastějšími domorodými druhy, které s námi po staletí žijí na zahradách, jsou plzák hnědý (Arion fuscus), plzák zahradní (Arion hortensis), plzák žíhaný (Arion circumscriptus) nebo plzák lesní (Arion rufus). Na zahradu může zavítat slimáček polní (Deroceras agreste), slimáček síťkovaný (Deroceras reticulatum) či slimáček hladký (Deroceras leave), kteří ale spíše škodí na polích. Našincem je i slimák největší (Limax maximus).

To jsou všechno původní druhy, které naši předkové respektovali, protože plži jsou veskrze užiteční, živí se převážně hnijícím odpadem nebo neduživou vegetací. Slimáci, kteří se u nás vyskytují přirozeně, se nepřemnožují a žádné velké nebezpečí pro úrodu nepředstavují.

Ovšem v posledních letech vzaly zahrady a zahrádky útokem nepůvodní druhy, zejména nejagresivnější z nich plzák španělský (Arion lusitanicus či Arion vulgaris), až 13 cm dlouhý zrzavý slimák, který na zahrádce všechno sežere do posledního lístečku.

Vlhko, teplo a tma je pro slimáky ráj

Společným znakem všech druhů je jejich odolnost, přizpůsobí se téměř jakýmkoli podmínkám. Nepříznivé počasí – tedy slunce a teplo – přečkají zahrabaní v zemi. Optimálními podmínkami jsou pro ně zataženo, deštivo a teploty okolo 16 °C. Plzáci vylézají z úkrytů hlavně po dešti nebo přibližně hodinu před setměním, ven z jejich skrýší je láká vlhko, teplo a tma.

Plzák španělský v sedmi bodech

  1. Plzák španělský (Arionvulgaris či Arion lusitanicus) nebo také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří mezi tzv. plicnaté plže a je bezesporu nejobávanějším a nejproblematičtějším slimákem.
  2. Původně se vyskytoval jen v jihozápadní Evropě, k nám se dostal až začátkem devadesátých let minulého století, ale ne po vlastní ose, byl k nám importován se zemědělskými plodinami a už se tu bohužel natrvalo zabydlel a doslova převálcoval naše původní druhy plžů. Má-li pro to podmínky, množí se až do kalamitních rozměrů.
  3. V jeho prospěch hraje skutečnost, že jako nepůvodní druh u nás nemá přirozené nepřátele  a parazity. A tak zatímco přemnožení našich plžů zabraňují různí živočichové, kteří se jimi živí, jako např. ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši, střevlíci, drabčíci a další, na dvanácticentimetrové rezavé „macky“ si mnozí buď netroufnou, nebo jim prostě nechutnají.
  4. Plzáci španělští jsou mimořádně plodní. Co se rozmnožování týče, jsou hermafroditi, tedy jsou obojetného pohlaví, červnová kopulace spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci a klást vajíčka pak může každý z nich. Vajíčka (až 250 kusů) kladou od poloviny srpna do konce podzimu. Nová generace se líhne většinou až následující rok, kdy teplota vystoupí nad 5 °C. A tak nás čekají další záplavy slizkých, nenasytných a nepříjemných plzáků.
  5. Mláďata plzáka španělského jsou pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citronově zbarvené pruhy, takže jsou natolik charakteristická, že jsou snadno rozlišitelná od původních druhů.
  6. Plzák španělský vyhledává zahrady s dostatkem zeleně, kde jsou husté keře, vysoká tráva, trvale vlhká a mokrá místa, tlející kupky posekané trávy a vytrhaného plevele nebo složená prkna na jednom místě, které mu poskytnou dostatek stínu a vlhkosti. Je schopen se ale přizpůsobit. A protože pochází  z teplých krajin, nevadí mu ani sucho a vedro.
  7. Plzák španělský se pohybuje rychlostí až 10 metrů za hodinu a za jednu noc údajně urazí padesát až šedesát metrů.

Jak jsem se snažila zbavit plzáků

Když jsem začala se zahradničením, dostalo se mi ohledně boje se slimáky několika zaručených rad. Některá doporučení byla pro mě neproveditelná, například indické běžce, kachny nebo slepice, pro které jsou slimáci velkou delikatesou, chovat vzhledem k rozměrům zahrádky nemůžu, jiné mi připadaly dost morbidní – poházet kolem rostlinek nastříhané lidské vlasy, posypat plzáky louhem či solí nebo postříkat savem, aby se pomalu rozpustili, mi nepřišlo košer.

Tak jsem se rozhodla, že zkusím do záhonků zakopat plastové kelímky s pivem, aby se plzáci opili a utopili. Pár se jich opravdu chytilo, ale nic moc. Pochopila jsem, že bude lepší, kdyžto pivo vypiju sama.

Po dalších neúspěšných pokusech, jak s nenažranými plzáky španělskými navždy zatočit, jsem se dala do jejich sbírání, je to dobrý tělocvik takhle po ránu po dešti. V gumových rukavicích každého hned v ruce podrtím a „zbytek“ hodím do kbelíku s horkou vodou. Ve vodě se brzy rozloží a ve skupenství kapalném je vylévám na kompost nebo do kanálu. Jen to leze do trochu peněz, protože rukavice jsou zhruba na jedno použití, ten sliz se na nich totiž drží zuby nehty a ničím nejde odstranit.

Léty zahrádkářské praxe jsem zjistila, že plzákům příliš nevoní některé rostliny, hlavně šalvěj, máta, tymián, měsíček, libeček, kopr, bazalka a taky rukola, kerblík a pažitka, vyhýbají se česneku a petrželce kadeřavé i hladkolisté. Ale že by je to úplně odradilo, to ne.

Ale podle mě žádná stoprocentně zaručená babská rada, jak se definitivně zbavit plzáků španělských, zřejmě není.

Zdroj: cs.wikipedia.orghundred-worries.com, autorský text


Přečtěte si také